Přinášíme vám rozhovor s frontmanem metalové kapely Arakain. Příznivci divadla jej mohou znát jako krále Artuše z muzikálu Excalibur, v současné době ho můžeme vídat neustále s hlavou v oprátce v představení Jesus Christ Superstar, kde se vytrvale věší coby zrádný Jidáš. Na koho si „Perfektní ženich“ Honza Toužimský vždy udělá čas, se dočtete v následujícím interview.
Je velká zodpovědnost stát v čele takového legendárního hudebního tělesa, jako je právě Arakain?Samozřejmě je to obrovská zodpovědnost, protože Arakain je kapela s 27letou tradicí a bylo docela dost těžké přesvědčit lidi po tom, co odešel Aleš Brichta, že Arakain je teď v takovéhle sestavě a bude takhle i dál. Je pravda, že výměnu zpěváků nastolil už Petr Kolář, takže ten si to asi „slíznul“ nejvíc. Na druhou stranu to je obrovská výzva, kterou jsem rád přijal.
Jak si na tom metal jako hudební žánr stojí v České republice? Má hodně příznivců?
Já si myslím, že tady byla velká vlna takové té taneční hudby, která už ale docela opadla. Zase se vrací živá muzika, i ta tvrdá metalová muzika, a lidé na ni začali chodit raději, než aby koukali celý večer na jednoho týpka, jak točí s deskami. Mám z toho radost. Myslím si, že se to všechno vrací a že lidé na tvrdou muziku rádi chodí.
Liší se nějak fanoušci tvrdší muziky od fanoušků běžného popu? Dá se to vůbec poznat?
Dříve to bylo tak, že kdo na sobě neměl „džísku“, pyramidy a dlouhé vlasy, nebyl rocker. Dneska je to úplně jedno. V tvrdé muzice už vůbec nevládnou dlouhé vlasy, byť je to samozřejmě pořád běžné – zřejmě, aby měli čím házet. Dnešní trend je takový, že jsou všechny možné typy muzikantů a o tom, co mají na sobě, to vůbec není. Člověk si, myslím, už dneska nerozezná příznivce tvrdé muziky od příznivce popíku.
Právě probíhá turné Arakainu. Jaké je? Jací jsou fanoušci?
Skvělí. Startovali jsme 4. března v Polné, bylo tam asi 800 lidí. Bylo to moc hezké. Zatím máme všude plno. Dokonce se nám podařilo vyprodat Prostějov, tudíž jsme museli asi 200 dalších fans poslat pryč, protože už se prostě nevešli, což byla hrozná škoda. Máme radost, protože se také dobře prodává nová deska. Byla očíslovaná limitovaná edice s 1000 kusy a ta zmizela během 14 dnů. Lidem se to, zdá se, líbí. Chodí na koncerty, tím pádem máme vlastně radost všichni.
Liší se nové CD „Homo Sapiens..?“ od „Restartu“ po hudební stránce? Protože už „Restart“ nabízel něco trochu jiného.
Dá se říct, že v podstatě ani moc ne. Arakain je za ta léta vyprofilovaná kapela, která už nechce šokovat. Já jsem se tam snažil nějakým způsobem už od „Labyrintu“ trošičku procpat moderní trendy a nacpat klukům do rukou sedmi-strunné kytary, o kterých přemýšlíme stále. K tomu zatím ale nedošlo. Podladili jsme v podstatě o tři půltóny, abychom měli takový ten moderní sound. Jinak se dá říct, že se „Homo Sapiens..?“ od těch posledních, dejme tomu tří alb, nijak zvlášť neliší.
Je natočený nový videoklip „Marat“…
Videoklip točil Alan Šubrt. V podstatě je to moc šikovný člověk, který k tomu má obrovský cit – ke kameře, k obrazu, ke všemu. Má takový svůj krásný rukopis. Dělal klip na Oidipa Tyrana, „Chci pravdu“, a to naprosto skvostným způsobem. S tím, že jsme viděli ten klip, jsme ho oslovili, protože se nám velmi líbilo, jakým způsobem to dělá. Podmínky natáčení byly trošku krušnější, protože jsme to celé točili v -7 °C a je to na tom samozřejmě i vidět. Jsme tam zabalení jako Michellinové do zimních bund, máme červené nosy a občas se nám kouří od pusy. Bylo dost drsné tam takhle stát přes celý den, ale měli jsme nakonec velkou radost, že se to povedlo.
Pomalu se dostáváme k divadlu – co texty? Míváte čas od času výpadky?
Moje výpadky textu jsou spíše dané mým občasným lehce laxním přístupem. Většinou jsem si z toho moc nedělal s tím, že to vždycky nějakým způsobem dopadne. Učení textů pro mě nebylo až tak důležitou záležitostí. Pak to občas dopadlo tak, že něco vypadlo. Teď už se snažím na všechny věci připravovat pořádně a profesionálně, takže už se to tak často nestává. Samozřejmě, že občas někde nějaký textík vypadne, ba na živých koncertech si myslím, že je to celkem žádané, protože se tím s klukama docela dobře bavíme.
Máte někdy trému?
V podstatě se dá říct, že taková malá tréma je vždycky, snad před každým koncertem, představením. Taková ta, kdy si člověk říká: hlavně aby nic nevypadlo, všechno fungovalo, aby se to prostě podařilo. Jak tam potom člověk vyleze a spustí první tóny, najednou to nějak spadne, a prostě se do toho obuje, a už si to jenom užívá. Maličká tréma je, myslím si, zdravá, a kdyby nebyla, tak by mi na tom snad asi ani nezáleželo.
Viděl jste původní nastudování muzikálu Jesus Christ Superstar ve Spirále?
Bohužel ne a moc mě to mrzí. V té době jsem ani nevěděl, že vůbec nějaké muzikály jsou.
Nedávno se byl na představení podívat autor textů Tim Rice. Měl přímo k vám, k vašemu Jidášovi, nějaké připomínky?
To neříkal nikomu. My jsme s ním všichni měli jen krátké setkání. Potřásl nám rukou a my jsme měli radost, že ho vidíme a že ho můžeme poznat. Žádné připomínky k tomu neměl, jenom mi připadal jako strašně sympatický a milý chlapík. Neměli jsme tu možnost s ním strávit víc času, protože okamžitě po představení naskočil do taxíku a zmizel.
Jaký je váš Jidáš?
Samozřejmě jsme v průběhu zkoušení „zkoukli“ na internetu spoustu verzí všech možných Jidášů a jeho smrtí, protože to je tam docela zásadní věc. Ale jak jsem to pojal? Po svém. Rozvádět tu postavu, jeho vztah k Máří, k Ježíšovi, by bylo na další rozhovor. Nejlepší by bylo, kdyby se lidé přišli podívat a sami si udělali obrázek.
Působíte i v divadle Milénium v rockopeře Oidipus Tyranus. Je velký rozdíl hrát v tolik specifickém prostoru?
V divadle Milénium, teď vlastně v Metropolitním divadle, je ten problém, že se ten kulatý tvar strašně špatně zvučí. To je zrovna dost zásadní a důležitá věc, protože je to tvrdá muzika, a ta když nevyzní správně, je to trošičku průšvih. Ale snad se to v rámci možností daří. Rozdíl v tom, jestli mám hrát na kulatém nebo hranatém pódiu, rozhodně neřeším.
Uvažoval jste o tom, že byste se vrátil se do role Haimóna v Antigoně?
Přemýšlel jsem o tom, protože mě znovu oslovil Milan Steigerwald, jestli bych to nechtěl znovu hrát. Je to už docela dlouho, co jsem to hrál naposled a mám strach, jestli bych si všechno pamatoval. Zatím jsem navíc natolik vytížený Arakainem, Jesusem a ostatními věcmi, že si vlastně ani nemyslím, jestli je vhodná doba se s tím prát.
Co kostýmy v muzikálech? Mátě nějakou hranici vkusu, za kterou byste nešel?
Rozhodně mám. Vždy je to na domluvě s kostymérkami, s autorem kostýmů, režií, producentem. Já si ze sebe samozřejmě rád udělám srandu, s tím nemám vůbec problém, ale má to svoje hranice. Především jsem ale zpěvák metalové kapely a ani já a ani fanoušci Arakainu by mě určitě nechtěli vidět například třeba poskakovat nahého po podiu (smích).
Zajímavý projekt, kterého jste se účastnil, jsou Vichry Leška Wronky. Dočkáme se nějakých dalších uvedení?
Byl bych moc rád, kdyby Lešek Wronka Vichry znovu obnovil. Nedávno jsme v Lucerně při příležitosti Leškových narozenin, znovu obnovili Vichry a Olzu. Bylo to krásné představení, které je především o působivých choreografiích, o tanci, kde tanečníci dělají opravdu neuvěřitelné věci.Choreografii dělala Kristýna Kloubková a nutno říct že dokonale.
Chystá se česko-slovenská pocta Jiřímu Shelingerovi. Co pro vás konkrétně Jiří Schelinger znamená?
Já jsem ho nezažil. Vnímal jsem ho, asi jako každý rocker tak, že je mi jeho hlas blízký a líbí se mi. Samozřejmě jsem slyšel z rádií všechny hitovky, jako je Holubí dům, Lupič Willy, Šípková Růženka nebo Léto s tebou, které jsou opravdu absolutně skvostné. Dělá mi velkou radost poctít tu desku svou nahrávkou, takže jsem moc rád na tuto nabídku kývnul. Na živo potom budu zpívat dvě věci – Lupič Willy a Perfektní ženich. Původně bylo na desku vybráno: Honza Toužimský – Perfektní ženich. Vypadalo to samozřejmě mnohem lépe než Honza Toužimský – Lupič Willy ale radši jsem si vybrat tuto píseň (smích).
Jak vůbec Lupič Willy, jako vy, relaxuje?
Pokouším se. Když mám jen trošičku čas, snažím se užívat si svoji teď už skoro šestiletou dcerku, ale času je málo. Ona je moje radost a štěstí, tak jako rodina, která mi ve všem moc pomáhá.
Kde se vidíte za takových 20, 30 let?
To je tedy otázka na tělo. Za 20, 30 let se vidím nejspíš na zahradě u krbu s celou mojí rodinou a zvířátky v klidu a pohodě, třeba zrovna grilující nějaké dobroty…
Text: Veronika Nováková
Foto: Touzimsky.com
