Zpěvačka a herečka Michaela Horká si s námi povídala muzikálu Tajemství, do kterého se ten den vrátila. Místo čekané únavy sršela dobrou náladou a prozradila mnohé o svém divadelním a televizním působení. Ve velkém rozhovoru se také dočtete o hudbě, se kterou se chystá prorazit v zahraničí.
Dnes jste se po pár letech znovu objevila v muzikálu Tajemství. Proč vás produkce oslovila po takové odmlce? Nebo jste si dala s hraním v Praze pauzu?
Oslovená jsem byla, měla jsem se střídat s Luckou Šorálovou, ale v tu dobu jsem udělala konkurz do slovenského muzikálu Rent, takže bych nemohla hned „naskočit“. Nato mi do toho přišla i další práce a začala jsem hodně točit. Nic hlubšího v tom není. Teď, když čeká Lucka dítě, mě divadlo znovu oslovilo, zda bych do toho zase šla. V dalších blocích muzikálu se tak budeme opět střídat.
Měla jste předtím nějakou zkoušku?
Zkoušku jsem měla na Slovensku, kde jsme Tajemství hráli před dvěma měsíci. To bylo vtipné. Na Nové scéně se tento titul předtím vůbec nehrál. Jela jsem v autě s jedním nejmenovaným kolegou, měli jsme zpoždění, cesta byla složitá. Přijeli jsme však akorát, nakonec se objevily technické problémy. Všechno se sesypalo, jak to tak bývá (smích).
Tento muzikál nabízí velmi silný příběh. Jak se na to dívají herci? Já jsem ho třeba viděla několikrát a stále u mě vyvolává emoce. Máte to také tak?
To je moc dobře, doufám, že to tak má většina diváků. Když jsme před lety Tajemství zkoušeli, bylo to pro nás všechny velmi silné období. Měli jsme „zahajovačku“ a Dan Landa měl napsano osmnáct stránek textu a tři písně, všechno psal v průběhu. Nevěděli jsme ani to, jak kdo bude mít velkou roli atp. Bylo to takové dobrodružství, obklopené zajímavou energií a atmosférou. V době, kdy jsme to začínali hrát, to mi bylo zhruba šestnáct let, jsem z toho byla emocionálně vyčerpaná. Teď jsem starší, takže už to mám trošku jinak, ale pořád je to silné.
Poslední dobou jste se objevovala především v Městském divadle Brno…
Za poslední dvě sezóny jsem tam nastudovala dvě inscenace, kterými se mi splnil sen. Jednou z nich je úžasný muzikál Probuzení jara. Po každé u něj všichni brečíme, je to moc emotivní. Za roli Elsy, kterou tam ztvárňuji, jsem moc vděčná. Myslela jsem si, že už v tom nikdy nebudu hrát. Koupila jsem si záznam zahraniční verze a věděla jsem, že lidé, kteří to hráli na Broadway, museli odcházet kvůli věku, a i přesto, že to byly takové drobné dvaadvacetileté holčičky (smích). Jsem šťastná, že tento projekt můžu mít v mém životopise.
A ten druhý projekt?
V dětství jsem milovala oscarový film Malý krámek hrůz. V Brně se to minulou sezónu rozhodli uvádět v muzikálové verzi a nabídli mi jednu z hlavních rolí. U nás se to v překladu jmenuje Kvítek z horroru. Co jsem zatím zažila a hrála, je to pro mě „nejbrutálnější“ představení, protože je tam mnoho převleků, na které mám tak deset sekund. Takže neustále běhám a převlékám se. Ale to uvedení je moc pěkné.
Co účinkování v jiných divadlech?
Hostuju v multimediálním projektu Everest v bratislavském Národním divadle. Pro letní Hudební festival Znojmo jsem nastudovala roli v klasické činohře Král Artuš, což je žánr semi-opery. Do operních árií je vložena činohra. Kromě mě a mého přítele jsou tam samá velká esa, která posbírala různé ceny jako Thálie, Radok… Ale byli jsme moc rádi, že tam hrajeme spolu. Přítel je bývalým žákem paní Janěkové, která to režírovala, takže byl osloven a protože potřebovali nějakou známější tvář, řekli i mně.
Se svou sestrou Hankou Holišovou jste zpívala ve skupině B Side Band. Vystupujete s nimi ještě?
Už s nimi tolik nezpíváme. Chtěli být víc vidět, takže začali spolupracovat s ještě více známými interprety. Zpívaly jsme ještě s Cool Time Bandem, ale toho vystupování není moc.
Takže se momentálně nejvíc věnujete divadlu…
To ne, nejvíc energie teď dávám do vlastní tvorby. Hudbu dělám s kamarádem Karlem Škarkou. Pokoušíme prorazit v zahraničí. Už můžu říct, že podepisujeme smlouvu s jednou společností pro evropský a americký trh. Snažím se tak i hodně cestovat a nabírat energii jinde.
Před pár lety jste právě říkala, že je vaším snem vycestovat do Ameriky. Už jste si ho stihla vyplnit?
Ne tak úplně. Dostala jsem se na spoustu míst, ale do Ameriky ještě ne. Chtěla bych tuto zemi spojit se školou, což je finančně náročné. Když tam člověk chce začít, musí mít velkou sumu peněz. Uvidím, co bude za pár let. Třeba mě to pustí, i když je to můj sen už dost dlouho.
Předpokládám, že byste tam chtěla studovat umění…
Ano. Určitě bych ale začala denní „jazykovkou“. Potom mám vyhlídnuté dvě školy. I když máte nejvyšší stipendium, pořád je to velmi drahé. Nicméně ta škola je dokonalá, mám tam několik kamarádů. Člověk sice něco platí, ale učí se to, co potřebuje. Uděláte si svůj učební plán a oni se přizpůsobí. Kamarád tam studoval semestr a už dostal roli na Broadwayi, což je skvělé. Chtěla bych si tak i nahradit své špatné zkušenosti s konzervatoří takovou školou, která by mě fakt bavila.
Na konzervatoři jste studovala popový zpěv. Říkala jste, že se momentálně věnujete vlastní hudbě. Co od vás můžeme očekávat?
Myslím, že u nás by se ta hudba spíše chytla undergroundově, ale zase to není žádné „tuc tuc“. Určitě je to zpěvné. Dostala jsem i nabídky, že bych tady hrála s kapelou v klubech a sem tam bych dělala své věci, takže když bude čas, je to nejlepší cesta k dalšímu posunu. V dnešní době hodně věřím internetu, kde je hodně budoucnosti. Jsem tedy zvědavá, jak dopadne iTunes, jaké budou reakce. Toto je odsud jediná cesta do zahraničí.
Nedávno Prima Love opět vysílala seriál Ošklivka Katka. Sledovala jste ho? A jak vůbec vzpomínáte na toto období?
Vůbec nevím, že to opakovali (smích). Ale vzpomínám na to moc dobře. My jsme to zezačátku brali tak, že to je v podstatě „blbá telenovela“. Potvrdilo se mi, když jsem letos v květnu točila pro zahraniční film, že tím člověk nabral hodně zkušeností. Ještě víc jsem se pak cítila před kamerou jako doma. Moc mě to bavilo, navíc jsme byli skvělá parta. Hodně jsem se naučila, bylo to i únavné období, moc hezky na to vzpomínám.
Vídáte se ještě s kolegy z „Ošklivky“?
Ano, třeba s kamarádkou, která tam dělala maskérku. Znali jsme se z Kalichu, kde pracovala, když se hrál muzikál Galileo. Věnovala se mi celé natáčení, strávila jsem s ní hodně času. Z herců se vídám nejvíc s Lukášem Hejlíkem a s Lumírem Olšovským.
Četla jsem, že momentálně připravujete své internetové stránky…
Ano, konečně. Budu mít dokonce dvoje (smích). Jedny už jsou z většiny hotové, bude tam spoustu materiálu, včetně promo věcí, hudby, a snad se tam objeví i nějaká videa. Ráda bych i ke svému jménu tady v Česku připojovala tu anglickou muziku.
Za dveřmi máme pomalu Vánoce, a tak mi nedá se zeptat, zda už vás „dohonil“ vánoční stres?
Nedohonil a ani nedohoní, protože já se nedám. Mám to už několik let a jsem na to hrdá (smích). Mám moc ráda toto období, miluju Vánoce. Mám ráda podzim, zimu. Bude to znít egoisticky, ale po měsíci mám svátek, narozeniny, pak jsou Vánoce, Silvestr. Pořád se něco slaví. Baví mě jít do města mezi lidi, kteří tam po sobě šíleně poskakují a vráží do sebe. Pořád mám hudbu na uších, nikam nespěchám a nakoupím si vše tak, jak potřebuju.
Jak se vůbec tráví Vánoce u rodiny Horkých?
Máme klasicky české Vánoce. Neděláme sice, a to mě mrzí, tradice, jako je odlévání olova. Nejíme do večera maso, abychom viděli zlaté prasátko, večer máme rybí polévku, kterou maminka dokonale vaří stejně jako kapra a salát. Šupiny pod talíř, cukroví, pohádky, stromeček, prostě klasika.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Michaela Wenigerová, Richard Kocourek, Tino Kratochvil, Michaela Horká