Rostandova Cyrana připravila pro diváky vinohradská scéna ve zcela novém, modernějším pojetí. V inscenaci Cyrano vyšperkované o hudební složku Xindla X vyniká Martin Stropnický v hlavní roli životního smolaře, kterého všichni znají coby nosatého poetu.
Hra Edmonda Rostanda Cyrano z Bergeracu je jednou z nejinscenovanějších titulů. Mnoho divadelních scén tuto veršovanou klasiku z 19. století nastudovalo a inscenovalo, a diváci po ní prahnou neustále. V současné době se na ni můžete vypravit například do Národního divadla, do Celetné, na Palmovku a také do několika mimopražských scén.
Pražské Divadlo na Vinohradech, které Cyrana uvádělo ve své historii již několikrát, však tentokrát dalo populárnímu dramatu zcela jiný kabát – obléklo ho do postmuzikálové podoby a postavám vložilo do úst novější dialogy, upravené dramatikem Pavlem Kohoutem. S termínem postmuzikál přišel režisér Vladimír Morávek, neboť vytvořil inscenaci na pomezí činohry a muzikálu.
Melodické písně Xindla X
Hudbu k Cyranovi složil Ondřej Ládek, známý pod uměleckým pseudonymem Xindl X ve spolupráci s Daliborem Cidlinským, který připravil aranže. Kdo není příznivcem jeho hudebního umění, možná bude překvapen, protože písně z inscenace se nesou ve zcela odlišném žánru, jsou melodičtější, trošku rockovější a samozřejmě je poznat, že se jedná o divadelní hudbu. Písně, které předchází jednotlivým scénám, jsou doprovázeny živou kapelou, což je velmi příjemným oživením tohoto nastudování.
Příběh vojáka a básníka Cyrana, muže, kterého zdobí velký a nehezký nos, je pohádkou s nešťastným koncem. Láskyplná cesta za srdcem sestřenice Roxany ho ukazuje jako nesobeckého hrdinu, který pomáhá svému sokovi, mladičkému Kristiánovi, získat onu dívku, o kterou se uchází mnoho mužů. Roxana si však uvědomuje svoje pravé city v době, kdy už je pozdě, Cyrano tak získává lásku milované ženy až v posledních vteřinách svého života.
Cyranova nešťastná láska je podobné té, kterou prožívá ve Shakespearově díle Romeo s Julií. Ani té nebylo přáno a skončila tragicky. Co tyto dva tituly spojuje, je oblíbená balkonová scéna. Kristián přináší Roxaně zamilované verše, které mu zpola úkrytu podsouvá Cyrano. Krásná slova a milostná „balkónovka“ je tak jednou z nepříjemnějších míst inscenace.
Lyrický Cyrano, chladná Roxana a neobratný Kristián
Cyrana, muže, se kterým si osud nehrál, ztvárňuje herec a umělecký šéf vinohradského divadla Martin Stropnický. Ten ho představuje jako odhodlaného bojovníka, příjemně pracuje s hlasem, kterým promlouvá líbivé verše. Navíc i v hudební složce je příjemným přínosem představení. I když jeho zpěv řadíme do „kategorie herecký“, pořád má jakýsi „šmrnc“, který se k takové roli hodí. Jen ho občas přehlušila hudba, což je škoda.
Krásnou Roxanu hraje Dagmar Havlová, která nečekaně herecky zklamala. Ke své roli přistupuje spíše chladně, má stále stejný výraz ve tváři, její mluvený projev je spíše monotónní. Že by cítila něco k některé z postav, bychom z jejího uchopení role nepoznali vůbec. Víme, že herečka dokáže zahrát velmi emotivní situace (například ve film Kanadská noc, v němž hraje matku, která pochovala svého syna), tudíž je škoda, že zrovna v Cyranovi si s postavou příliš nehraje.
Mladičkou svěžest a nerozvážnost přináší hostující Martin Kraus, který představuje Kristiána. Výrazným hlasem a především výraznými gesty staví postavu do pozice neotesance, který když rázem promlouvá ve verších svou slovní neobratností, působí to trošku komicky. Postavu ztvárňuje přirozeně a jeho herecký výstup patří vedle Stropnického k těm nejlepším, které se ve vinohradském Cyranovi nabízí.
Do trojice nejlepších výkonů patří i Pavel Batěk, který hraje ješitného „záporáka“ De Guiche, jenž projde na konci nečekanou charakterovou proměnou. Kromě zdařilého hereckého projevu Batěk vyniká i v pěveckých partech, které okoření svým příjemným sametovým hlasem. Pavla Baťka známe ze skupiny The End of Colours, kteří zpívají písně legendárních The Doors. Z této kapely vystupují v Cyranovi i další tváře, například Petr Batěk zde působí jako kadet, jenž hraje na bicí.
Herečka Veronika Žilková sice nemá velkou roli, přesto se divákům vryje do paměti jako Dueňa, jež promlouvá s roztomilým francouzským přízvukem. Chvílemi, když přidá v hlase na hrubosti, jako bychom slyšeli Chantal Poullain. Divadlo na Vinohradech čítá především činoherce, proto v Cyranovi není příliš aktérů, kteří by nějak výrazně oslnili svým pěveckým výkonem. Kromě již zmiňovaného Pavla Baťka jmenujme Lukáše Příkazkého, který uchvátí výborným podáním písní.
Ze scény Daniela Dvořáka číší temnější atmosféra a působí spíše ponuře, stejně jako příběh Cyranův. Prostorné jeviště dovoluje propracovanou scénografii, což Cyrano zčásti splňuje. Především je plus, že přes velké množství postav nevypadá scéna přeplácaně, což je u některých divadelních inscenací, většinou muzikálových, problém.
Zmodernizovaný Cyrano v postmuzikálové podobě je příjemnou podívanou, která nabízí krásný příběh, líbivé melodie a kvalitní herecké obsazení.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Divadlo na Vinohradech
