Divadlo Na Jezerce se pustilo do inscenování volného pokračování bestselleru Hrdý Budžes. Pod režijní taktovkou Arnošta Goldflama v tragikomedii opět exceluje Bára Hrzánová.
Darda je volně navazujícím „kouskem“ na úspěšné tituly Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák. Úspěšná trilogie pochází z pera spisovatelky Ireny Douskové a prolíná ji příběh Helenky Součkové. V divadelním hitu Hrdý Budžes, který uvedlo příbramského divadlo (pravidelně hostující v pražském Divadle Bez zábradlí), nahlížíme na nedávnou historii prvních roků husácké normalizace, a to skrz dětský svět Helenky. Oněgin byl Rusák v Divadle v Dlouhé nahlíží do 80. let na její dospívající léta, kdy je Helenka studentkou gymnázia.
Postava konečně dospěla v divadelním zpracování, a to právě v Dardě, která začíná převratem 89, ale záhy se dostane k současnosti, aby tak přiblížila nelehký život ženy ve středním věku. Dardu nastudoval pro Divadlo Na Jezerce vyhledávaný režisér Arnošt Goldflam. V premiéře se divákům inscenace představila v prosinci uplynulého roku.
Tragikomedie postavená na emocích
Dousková postavu Heleny, která pracuje jako herečka, vůbec nešetřila. Přiřkla jí nelehký osud, kvůli kterému se rozhodla najít odbornou pomoc na psychiatrii. Autonehoda, problémy v práci, neustálé hádání a rozvod s panem Dardou a nakonec to nejhorší – nevyléčitelná nemoc. Tragikomedie, v níž si najde nejeden z nás svůj příběh, v nás tak vyvolá silné emoce.
Bára Hrzánová je pro roli Heleny jako stvořená, což už dokázala v inscenaci Hrdý Budžes. Smutné scény dokáže zahrát s patřičným citem, v těch optimistických dokonale rozehrává svůj humor. Navíc už na začátku představení se představuje i jako zdatná zpěvačka, neboť inscenaci zahajuje písní Modlitba pro Martu, jež vyvolává atmosféru převratu roku 89.
Postava Petra Vacka přechází z romantického hocha k sebestřednému manažerovi ve středním věku, kterému nezáleží snad na ničem jiném než úspěších jeho firmy. Díky jeho přirozenému herectví v některých chvílích dokážeme samolibého Dardu až nenávidět. Lenka Vlasáková a Michal Kernpředstavují kromě dalších postav především děti Dardovy. Dousková jim vložila do úst známé „pubertální hlášky“, Goldflam zas typické chování a gesta náctiletých, což u diváků mělo úspěch.
44 postav zvládne osm herců
A nejen Vlasáková a Kern ztvárnili vícero rolí. V Dardě je totiž celkem až 44 postav, které hraje osm herců. Třeba Jan Hrušínský se představuje jako psycholog, kterému jsou problémy svých pacientů jaksi jedno a na svou práci tak hledí s patřičnou lhostejností. Do toho se vžívá do postavy zemřelého Helenčina tatínka, jenž se jí zjevuje a neustále připomíná, co si vzala za člověka. V neposlední řadě se objevuje i jako ředitel divadla. Martin Sitta zas v jedné chvíli představuje režiséra, poté roztomile ztvárňuje trhovce, který mluví špatně česky.
Do děje zasahují odbočky pohádkových scén, které jsou sice výborně zahrané, ale ucelený, až tříhodinový příběh trošku ruší a „odbourává“ pozornost od Helenčina života.
Zajímavě pojatá je scénografie Petry Goldflamové Štětinové. V půlce jeviště je průsvitné plátno, za nímž se odehrává divadlo, v němž titulní hrdinka pracuje. Nechybí ani projekce, která je na rozdíl od jiných pražských scén nevtíravá a rozhodně nepůsobí přehnaně, ba naopak do scény zapadá. Výborná je scéna, při níž vede Bára Hrzánová dialog se sebou samou – na projekci coby „cikánská věštkyně“ radí zoufalé Heleně a snaží se jí přemluvit, že ji za peníze vyvěští budoucnost. A že jí jde romský přízvuk dokonale!
Darda se vryje pod kůži každého z nás, nebo alespoň těm, kterým je Helenčin život blízký, ať už si prožil s ní cokoliv podobného. Nepatří sice mezi nejlepší inscenace, které má Jezerka na repertoáru, byť se může chlubit neustále vyprodaným sálem, ale rozhodně stojí za zhlédnutí.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Ivan Kahún