Kapela Olympic vydala v pořadí osmnáctou desku Souhvězdí šílenců a chystá vánoční koncert v Lucerně. My jsme vyzpovídali frontmana kapely. Petr Janda řekl, jak se mu hraje v nové sestavě, na co se můžeme těšit na nové desce a jak vypadá jeho rodinný život.
Když jste do kapely roku 1963 nastupoval, dokázal jste si představit, že vydrží neuvěřitelných padesát let?
Tenkrát jsem částečně hrál v Olympicu a chodil do práce opravovat telefony. Když jsem odcházel jako dvaadvacetiletý kluk, říkal jsem si, že se do pár let vrátím, moc jsem tomu nevěřil. Jak se zdá, spousta kapel dnes vydrží dlouho, a to nejen v zahraničí, ale i u nás. U velkých kapel jako „Stouni“, kteří už hrají několik desítek let, už nejde opravdu o peníze. Přetrvává láska k muzice, podiu a publiku. Jak si člověk k tomu jednou přičichne, nechce o to přijít. Snaží se tu slast prodlužovat, jak jen to jde.
Souhvězdí šílenců je první částí zamýšlené trilogie. Jaká deska je a na co se mohou fanoušci těšit?
Já si myslím, že hodně povedená. Je tam mnoho výrazných písní i textů. Deska skvěle hraje a má pěknou atmosféru.
Jak budou vypadat další dvě desky?
Souhvězdí drsňáků bude jistě mnohem tvrdší deska než tato, zatímco Souhvězdí romantiků bude deska romantická. Přesnou podobu neznám, ještě jsem na tom nezačal pracovat, ale určitý nápady už mám.
Vybrali jste Martina Vajgla jako nového bubeníka kapely. Proč právě on?
Byla to taková lehká a rychlá volba, protože jsme ho znali. Věděli jsme, že to je opravdu skvělý bubeník a hodný kluk. Je to zvláštní, před lety u mě točil ve studiu a udělal jednu věc, kvůli které si ho pamatuju. Jak se zdá, všechny tyhle věci, které člověk dělá, se nějak zapisují do paměti pak se to použije nebo zneužije. Já jsem z toho, jak se tenkrát zachoval férově, věděl, že je to strašně prima člověk, a to sehrálo velkou roli.
A co se dělo dál?
Sehnal jsem si na Martina telefon a napsal mu sms, že ho chci oslovit ohledně spolupráce s Olympicem. On mi okamžitě odpověděl, že ano. Jak jsem se později dozvěděl, on sám o tom přemýšlel, že by tu práci strašně rád vzal. Měli jsme vybraného ještě jednoho bubeníka, ale ten „kleknul“. Takže jsme si v neděli volali a v pondělí už jsme měli první zkoušku. Taky hrálo roli to, že alespoň ještě někdo je v kapele plešatý (smích).
Původní pilotní singl My už jiný nebudem se na desku vůbec nedostal. Jaké písni patří toto prvenství?
Moc jsme s ní nepočítali. Byl to úplně první nápad, když jsme tu písničku natočili, že vydáme stejnojmennou desku. Pak jsme přišli na to, že by se to fanouškům moc nelíbilo, kdyby ještě vyšla na jiném nosiči. Nechtěli jsme, aby na nové desce byla stará písnička. Tak jsme od toho ale opustili, tudíž to je úplně nový materiál. Pilotní píseň se jmenuje Pane Můj, je to rocková modlitba, kterou jsem napsal s Karlem Šípem. Byla vybrána konciliem posluchačů jako písnička vhodná na singl.
Můžeme se těšit na videoklip?
Klip určitě natočíme, ale zatím na to nebyl čas, všechno se seběhlo strašně rychle. V srpnu jsme začali na desce pracovat a v září jsme ji dodělali. Další měsíc jsme desku připravovali, dělali booklety a reklamu. Teď už je deska vydaná, takže klip brzy natočíme, možná už dokonce roku.
Co je při výběru písní na desku pro vás nejdůležitější?
První píseň, kterou jsem na desku složil se jmenuje Prší. Tak se nám zalíbila, že to byl impuls k tomu, že tu desku natočíme. Nakonec se mi podařilo složit výraznější písničky, a tak se píseň dostala až do druhé poloviny desky. Zatím jsme ale ještě nevybrali písničku na videoklip, protože těch, co by se obecně mohly líbit, je trochu více. My sami s tím trochu zápolíme.
Kapela Olympic má spousty hitů. Nevadí vám, že některé písničky hrajete na koncertech pořád dokola?
Pravdou je, že těch starých písniček máme hodně, ale bez nich se ten koncert úplně nedá udělat. Lidi by byli asi naštvaní, kdybychom hráli samé novinky, a to si zase netroufneme. Koncert budeme muset nějak vybalancovat, aby lidi dostali signál, že pokračujeme a máme nové písničky.
Nedávno jste s Petrou Janů předělali hit Jedeme dál. Nebráníte se změně dalších písní?
Mně to dělá moc dobře, když si někdo vybere moji písničku a chce ji zpívat v jiném aranžmá. Navíc, když je to kapela mladých kluků, kteří si ji vybrali. Nadhodí se to u sklenky a už to jede. Z nějakého důvodu se jim dostala do hlavy a nechce ven. Já myslím, že to bude zajímavé, tenkrát to byl velký hit. Klip byl výborný a v televizi se hodně vysílal. Mně vadí, když na moji známou píseň někdo našroubuje hloupej, rádoby legrační text.
Už se vám to stalo?
Jednou mě oslovila jedna kapela, že by chtěla zpívat Slzy tvý mámy a že by se to jmenovalo Sýr plísňový. To jsem řekl ne, protože mi to přišlo hloupé. Slyšel jsem ale texty k Jasné zprávě a některé z nich byly vtipné. Lidi prostě vymýšlí vlastní texty a mě to těší, ale musí to mít smysl.
Pozorujete nějaké hudební nadaní i u mladších dcer, stejně jako u Marty?
Anežce jsou čtyři roky a už umí většinu písniček z nové desky. Sama si je pouští, což je zvláštní. Ona samozřejmě poslouchá svoje dětské programy, ale tohle se jí hrozně líbí, komentuje to a má otázky. V jedné písničce zpívám: „Já nejsem zlej, já jsem naštvanej, že jsem tak starej a nevrlej.“ Říká mi: „Tatínku, ty nejsi tak starej, ty jsi moc hezkej!“ V písni Jen tak si jdu zase zpívám: „Na tom světě se mi strašně líbí, zvlášť když mi moje holka slíbí.“ Anežka se ptá: „Tatínku, a co ti ta holka slíbí?“ Texty hodně poslouchá, a když něčemu nerozumí, tak se zeptá.
Marta nějakou dobu žije v České republice a dělá vám samou radost. Hraje, zpívá a přivedla na svět vaše první vnouče. Jaká vlastně Maruška je?
Maruška je strašně prima, já si ji vždycky pochovám a tak si s ní povídám. Ona je taková strašně lehoučká. Naší Anežce už bude skoro osmnáct měsíců a má třináct kilo, za to Maruška jen pět. Ony ty děti tak zvláštně voní a jsou jedinečný. Kdo to nepoznal, tak přišel o strašně moc.
Text: Michaela Wenigerová
Foto: Martin Hykl, Supraphon, archiv kapely Olympic