Jeho tvář vídáme pravidelně na televizních obrazovkách, má totiž jednu z hlavních rolí v „primáckém“ seriálu Cesty domů. Ve svém mladém věku se může pochlubit angažmá v Národním divadle, ve kterém je již třetím rokem. Herec Radúz Mácha kromě herectví rád pomáhá druhým, nyní se rozhodl stát se dárcem kostní dřeně.
Radúzi, máte velice nezvyklé jméno. Zjišťoval jste u rodičů, jak na něj přišli?
Jméno jsem zdědil po taťkovi. Jeho maminka, babička Vlasta, měla prý ráda divadlo a svým synům dala jména Radúz podle Zeyerova „Radúze a Mahuleny“ a Dalibor dle Smetanovy opery. Kromě otce vlastně žádného jiného Radúze osobně neznám. Na internetu jsem zjistil, že Radúzů je nás v republice registrováno jen padesát a přes Facebook se mi dokonce ozval jeden, který plánuje „sraz Radúzů“.
Jste rád za toto nepříliš obvyklé jméno?
Pro mě osobně to byla vždy výhoda mít takové „nezvyklé“ jméno, protože si mě každý hned snadněji zapamatoval. Samozřejmě vtípky typu „kde máš svoji Mahulenu“ ve škole sem tam od spolužáků zaznívaly, ale naopak u spolužaček jsem měl díky jménu oproti ostatním určitě výhodu.
Zní velice poeticky a vzhledem k tomu, že je máj, neodpustím si otázku, jestli jste poeta a romantik?Poeta je spíše můj otec, který pár básní a písní, většinou k nějaké rodinné události, už napsal. K tomu jsem já zatím asi nedozrál. A romantik? Letos jsem se vlastně ani pod žádnou třešní nelíbal, ale kytku domů jen tak někdy donesu a baví mě, když tím udělám radost.
Hrajete hlavní roli v seriálu Cesty domů. Je to vaše první zkušenost s natáčením?
Mám za sebou dvě menší role ve filmech, ale seriálová zkušenost je to první. Také první taková velká role před kamerou. Všechno pro mě bylo zcela nové a já byl tak trochu hozen do vody, všichni předpokládali, že už plavat umím. Musel jsem si zvykat na úplně jiný druh práce, než je při zkoušení v divadle, a snažil jsem se co nejvíc odkoukávat od kolegů. Vždycky jsem záviděl lidem, kteří se pohybují okolo filmu, takže jsem byl zezačátku i hodně nervózní.
Stále jste „na place“ nervózní?
Už to bude skoro tři čtvrtě roku, co natáčím Cesty domů, takže myslím, že jsem se už trochu tzv. „otrkal“. Taky je tam fajn parta lidí a příjemná atmosféra.
Poznávají vás už lidé na ulici?
Přece jenom, lezu jim dvakrát týdně do obýváků už skoro tři čtvrtě roku, takže poznávají. Když mě někdo osloví, tak chce většinou vědět, jak dopadne zrovna ta či ta zápletka v seriálu a já se snažím nějak obratně vymluvit, že dle smlouvy nesmím nic prozrazovat. Což je vlastně pravda. Ale naštěstí jsou vždy milí, někdy mě i pochválí, to samozřejmě každého herce potěší.
Co máte s postavou Jaryna společného?
Postupem času zjišťuji, že asi čím dál tím míň. Naštěstí jsem si nemusel jako on projít v tak mladém věku tolika nepříjemnými situacemi, které se kolem něj poslední dobou dějí. Popravdě bych se nechtěl octnout v jeho kůži, ale baví mě si to vyzkoušet alespoň zahrát. Společného máme možná to, že jsme nastoupili hned po škole do kolektivu, kde není moc našich vrstevníků, a snažíme se ukázat, co v nás je.
Jaké jsou ty vaše cesty domů?
Bohužel teď nejsou velmi časté. Doma se ukážu tak jednou za tři měsíce, rodiče i sestra s rodinou jezdí spíše za mnou na premiéru do divadla či na víkend na nějaké představení.
Pocházíte z Moravy. O tamějších lidech se říká, že jsou velice vstřícní…
Ano, jsem z Rožnova pod Radhoštěm. Když jsem doma na Valašsku, vždycky si pak dovezu do Prahy spoustu darů v podobě nových vzorků domácí slivovice.
Chystáte darovat kostní dřeň. Co vás k tomu vedlo?
Oslovila mě spolužačka z JAMU, že její bratr rozjíždí s kamarády projekt NA DŘEŇ a hledá nějaké tváře z televize, které by je podpořily. Jsem moc rád, že můžu takto někomu pomoci. Během května probíhá také pár doprovodných akcí a rozjíždí se vstup do registru dárců kostní dřeně.
Kdy vás to čeká?
Do konce května vstoupím do registru dárců, celá procedura zabere asi jen patnáct minut, vyplním dotazník, odeberou mi malý vzorek krve. Zatím ale nebudu vědět komu a zda vůbec někomu pomůžu. Pokud se najde pacient, ke kterému budu mít co nejshodnější krvetvorné buňky, můžu pak následným odběrem těchto buněk nemocnému pomoci.
Většina lidí se dárcovství kostní dřeně bojí. Co vy?
Nebojím se, není čeho (smích)!!
Věnoval jste se už předtím charitě? Měl jste již možnost někomu pomoci?
Asi před měsícem jsem se zúčastnil charitativní akce pro Nadaci Slunce. Ještě jako malý kluk jsem uváděl a recitoval na adventních koncertech v kostele u nás v Rožnově a výtěžek šel vždy na nějakou dobročinnou organizaci (smích). Když fotila přítelkyně kalendář pro lidi postihnuté nemocí motýlích křídel, tak jsme se seznámili s jednou z nich a o letošních Vánocích jsme se jí, alespoň v rámci možností snažili nějak vypomoci.
Myslím, že tímto krokem si zasloužíte obdiv nejen od vašich příznivců. Můžou vás vidět i v nějakém filmu?
O Vánocích měl premiéru film Přijde letos Ježíšek? a teď v červnu by se měl objevit v kinech film Všiváci.
Ve snímku Všiváci ztvárňujete o generaci mladšího Jiřího Langmajera. Prozraďte, jste jako on milovníkem žen?
To určitě jsem (smích)!
Na jaká představení se mohou přijít vaši fanoušci podívat do divadla?
Zrovna mám za sebou premiéru mezinárodního projektu 1914, který režíroval ve Stavovském divadle americký režisér Robert Wilson. Jinak hraji na jevištích Národního divadla například ve Zkrocení zlé ženy, Tartuffovi, Pánovi z Prasečkova. V současné době zkouším Shakespearovu komedii Mnoho povyku pro nic, která se bude od konce června a přes prázdniny hrát na Pražském hradě v rámci Shakespearovských slavností.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: FTV Prima