Zahrála si ve filmu Osmy po boku Ivana Trojana a zanedlouho jde do kin film Šťastná, kde ztvárňuje hlavní roli. Herečka Andrea Daňková, která neustále srší dobrou náladou, je ale vidět i na jevišti hned několik oblíbených pražských divadel.
Žijete a studujete v Praze. Nezáviděla jste někdy mimopražským studentský život?
Vůbec. Mám spolužáky z Brna, Karlových Varů, z Plzně a dalších měst. Rozhodně se necítím privilegovaně kvůli tomu, že jsem se narodila v Praze. Zajímá mě, jak se žije jinde. Miluju svou rodinu a mám s ní úzké vazby, tudíž jsem ráda, že jsem kvůli škole nemusela od ní pryč. A na „kalby“ jsem možná chodila častěji než mimopražští spolužáci (smích).
Vydrželo vám toto „pařící“ období?
Momentálně spíš chodím na premiéry. Spojím tím příjemné s užitečným. Mám ráda přehled o aktuálních divadelních počinech v Praze. Dala jsem si i takovou zásadu, že musím vědět, co se u nás hraje.
Na kterou akci nezapomenete?
Když se zavíralo Divadlo Komedie, šli jsme se spolužáky z DAMU bosí přes most, koupali se ve Vltavě, Jan Hřebejk ležel u ohniště. Byla to zároveň taková veliká párty. No, když nad tím tak přemýšlím, zažila jsem v tomto směru docela hodně (smích).
Co máte na naší metropoli nejraději a naopak?
Mám ráda Letnou, Kampu, Národní, budovu naší školy. Miluju procházky po centru Prahy. Je to tady dokonalé za každého počasí. A naopak? Já mám pochopení snad i pro ta sídliště, vyrůstala jsem tam, když jsem byla malá. I v tom tedy dokážu najít svým způsobem kouzlo. Kupodivu mám hodně ráda i zdejší MHD. Někdy tam jezdí strašné zjevy, což beru jako studium života. Ale co nemám opravdu ráda, je Palladium. Celkově moc nemusím tyhle velké obchodní domy, a zrovna Palladium na mě působí hrozně klaustrofobicky.
Působíte na mě dost optimisticky a vesele, což mi připomíná film Šťastná, v němž ztvárňujete hlavní roli Viki. Jak se vám tak hodná holka hrála?
Čerpala jsem ze sebe. Prostě tak trochu já v šestnácti, dala jsem do ní své tehdejší ideály, naivitu, určitou čistotu duše. Někdy mi přišla ,,až moc hodná“, ale každý máme limity trpělivosti někde jinde. A nutno podotknout, že náš film si nehraje na velkofilm. Je to spíš divoká karta, takže i atmosféra na natáčení podle toho tak vypadala, o to volněji se tvořilo (smích). Navíc štáb byl jen pětičlenný, takže atmosféra byla komorní.
Prý jste si během natáčení filmu zlomila nohu…
Ano. DAMU je riziková škola. Tančili jsme na tréninku a já během jednoho saut de basque byla na tři vteřiny nejlepší, pak jsem spadla a byla z toho výstavní fraktura. Museli jsme všichni zatnout zuby – já bolestí, štáb trpělivostí – a točit i s francouzskými holemi. Nicméně to byla zajímavá zkušenost.
Co vás na natáčení zaujalo? Prozradíte nějaké zajímavosti?
Viděli jsme krásné prostory na Strahově, polovinu času byli ve výbuších smíchu, potkali spoustu fajn lidí, přemlouvali zlé vrátné, aby nás pouštěli tam, kam se normálně nesmí, v 30 stupních jsme dotáčeli zimní scénu v metru, takže jsem v létě chodila po Střížkově v kožešinové bundě a svatebních šatech.
Zmiňovala jste také film Osmy, který v prosinci uvede ČT. Jak se vám točilo s režisérem Jiřím Strachem?
Bylo to super. Jirka si mě vybral sám pro pěknou roli. Při natáčení na mě nekřičel, byl moc hodný, a to i přesto, že jsem začátečnice. Jak na divadlo, tak i na film se dívám s pokorou, je velmi důležitá v naší profesi. Navíc už jako malá jsem sledovala jeho filmy jako Vůně vanilky, takže jsem hrozně ráda, že jsem dostala příležitost hrát v jeho filmu.
A co hraní po boku Ivana Trojana?
S Ivanem Trojanem jsme měli jeden dialog. Je dost přátelský a v té malé místnůstce, ve které jsme točili, dokázal vytvořit takovou atmosféru, až jsem měla pocit, že opravdu řešíme reálný problém. Je to profík! A scénu jsme dali oba hned na první jetí.
Vy ale máte za sebou také několik divadelních rolí. Která se vám hraje nejlépe?
Nejlíp se mi hraje Polly Mearová v Drobečcích z perníku. Simona Stašová se šla podívat na naše klauzury, konkrétně na představení Romeo a Julie v divadle Disk. Líbila jsem se jí a vybrala si mě jako dceru právě pro Drobečky. Za tu příležitost jsem velmi vděčná. Ta role je poměrně rozsáhlá a náročná, hlavně jsem se od paní Stašové hrozně naučila. Nechci mluvit za ni, ale mám pocit, že nám to spolu klape. Krásné na tom také je, že vztah matka a dcera se nám natolik ověřil, že na jaře budeme mít v Divadle ABC premiéru další inscenace Vím, že víš, že vím.
Jak se vám s naší přední herečkou spolupracuje? Je na vás přísná?
Je náročná. Všichni, co s ní pracovali, vědí, že je přísná nejen na druhé, ale i na sebe. Mám ráda styl práce, kdy mám nad sebou nějaký bič a musím ze sebe vydat maximum. Když je trošku stres, vydám lepší výkon.
Také jste „naskočila“ do Charleyovy tety Divadla Na Jezerce.
Ano, asi jsem zaskakovací typ (smích). Dostala jsem se tam na základě setkání s Janem Hrušínským ve filmu Šťastná. Viděl mě tam, povídali jsme si a pak se také přišel podívat na Racka, kterého hrajeme v Disku. Následně mě obsadil do Charleyovy tety. Na Jezerce je to takové komorní, herci se mezi sebou hodně znají. Je to velký rozdíl třeba od Vinohradského divadla, což je takový kolos.
Jaké to je nastoupit do rozjetého vlaku?
Myslím, že nemám problém začlenit se do nového kolektivu. Přesto k tomu místu cítím určitou pokoru. Rozhodně nezačnu hned tykat Radku Holubovi, přestože mi to nabídl. Beru ho prostě jako velkého herce. Mám s tím problémy do teď a stejně to mám s paní Stašovou. Tím, že jsem začátečník, mám mít jisté hranice. Jinak nemám problém nastoupit do jiného prostředí. Nikdy jsem se navíc nesetkala se špatným kolektivem. Vždycky ale čekám na výzvu, na ten první krok, rozhodně se nikam necpu.
Máte vůbec čas chodit za kulturou i jako divák?
Určitě, moc ráda chodím do divadla, hlavně na činohry. Často navštěvuji Národní, Rubín, na Zábradlí a ABC. České muzikály moc nemusím. Co se hudby týče, mám slabost pro Kryla, Navarovou, Voskovce s Werichem a podobné interprety, jejichž písně o něčem vypovídají a jsou stále aktuální. A zrovna včera jsme byli s přítelem ve Švandově divadle na koncertě Jana Budaře. Byl určen pro nezadané, takže jsem dostala červený pásek. No, byl to opravdu zajímavý zážitek (smích).
Pozoruju, že jste opravdu hodně kulturně založená.
No, jsem tou kulturou prostoupená natolik, že se skoro nedokážu bavit o ničem jiném (smích). Můj přítel naštěstí není z oboru, což je pro mě taková změna. Studuje ČVUT, znám tam odtud dost lidí. Snažím se i tím rozšířit obzory, abych se nemusela pořád bavit jen o těch divadlech, i když k tomu ve většině případů stejně sklouznu. Ale snažím se, bojuju sama se sebou.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Alžběta Jungrová
