V příjemném prostředí jedné kavárny v centru Prahy jsme si povídali s mladou režisérkou Evou Toulovou. V těchto dnech přichází do kin její debutující snímek Šťastná, a tak téma našeho interview bylo více než jasné.
Kdy vás začal lákat svět umění?
K umění jsem přičichla už jako malá. Od pěti let jsem navštěvovala základní uměleckou školu, kde jsem se učila malovat. Potom jsem pokračovala ve studiu výtvarného umění na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě. A pak mě hned přijali na FAMU na režii.
Určitě nebylo jednoduché se na FAMU dostat.
Máte pravdu. Hlásilo se tam kolem tři sta uchazečů, ze kterých vybrali dvacet na základě filmu. Ty potom čekaly ještě tříkolové zkoušky, u nichž každý pohovor trval asi hodinu. Účastnili se toho všichni učitelé režie. Když jsem tam tedy přišla, seděla tam paní Chytilová a dalších třináct pedagogů. Dost lidí se na školu hlásilo už po několikáté. Byla jsem tam dost vyklepaná, přesto mě vzali hned na první pokus. Ve třídě jsem pak byla takový benjamínek, spolužákům bylo většinou kolem sedmadvaceti let.
Byla to výhoda?
Spíš nevýhoda. Všichni rýpali, jestli na to opravdu mám. A když jsme měli na zkoušce otázku, ostatní spolužáky trápili tak pět minut, mě dvacet.
Jak jste se připravovala na přijímačky?
Hlásila jsem se i na jiné školy, nevěřila jsem, že bych se mohla dostat na první pokus na režii. Brala jsem to spontánně a u přijímaček jsem byla co nejupřímnější, prý je to nejlepší z variant, jak se na tu školu dostat. Ale jinak jsem se na ně učila něco z historie filmu
Jak se vám studovalo pod vedením Věry Chytilové?
Paní Chytilová je taková legenda, že jsme si jí vážili hned, jak jen vyšla do místnosti. I když jí bylo třiaosmdesát let, věci, která nám říkala, byly přenositelné do našeho života. Byla to pro mě velká škola. Nejcennější rada k tvorbě, kterou mi dala, je, že člověk se má zabývat tím, co ho trápí nebo tím, co se týká jeho osobně.
Co vás vůbec na režii zaujalo?
Na střední jsem se kromě malby začala věnovat i literatuře. Psala jsem hlavně povídky. Když jsem přemýšlela, jakou vysokou si vybrat, režie byla pro mě spojením výtvarna a psaným dějem.
Jste vůdčí povaha i v soukromém životě? Nebo se spíše režírovat necháváte?
Jak v čem. V soukromém životě jsem ochotná ve spoustě věcí ustoupit. Někdy jsou chvíle, kdy si opravdu stojím za svým a jsem tvrdohlavá. Ale ne snad natolik, že by se to se mnou nedalo vydržet (smích).
A neměla jste touhu někdy být herečkou?
To ne, nejsem vyloženě extrovertní typ. Mě spíš baví věci tvořit, ale ne je následně předvádět.
Za pár dní přijde do kin váš debut – snímek Šťastná. Sama jste napsala i scénář, který měl několik verzí. Proč?
Celkem měl šestnáct verzí, důvodů bylo několik. Mimo jiné, že když jsme to dali producentovi, měl nějaké připomínky, třeba že to nejde natočit z produkčního hlediska. Scénář se také dával na různé granty, a i kvůli tomu se upravoval. Od té původní verze je zásadně změněný, ale myslím, že to tomu prospělo.
Vy jste se však na filmu podílela i jinak, nemám pravdu?
Párkrát jsem dělala klapku, měli jsme docela problém nějakou šikovnou sehnat. Nicméně nakonec se nám to povedlo. A když chyběl někdo do komparsu, šla jsem místo něj. Ale budu vidět jen zezadu (smích).
Je pro vás jednodušší režírovat vlastní dílo?
Určitě ano. Když si něco napíšu, rozumím tomu, anebo když nastane změna, můžu scénář či natáčení změnit tak, aby se zachovala původní myšlenka. Naopak, pokud si vezmu scénář někoho jiného, máme každý svou vizi. To se pak může rozcházet a výsledek je třeba úplně jiný, než bylo původně zamýšleno.
Inspirovala jste se situacemi, které se staly přímo vám?
Přímo mně ne. Ale paní Chytilová mi poradila, že máme sledovat věci, které se dějí kolem nás. A mě vždycky na světě showbyznysu fascinovalo, jak se všichni tváří, že jsou strašně přátelští, přitom se i ti nejlepší kamarádi vzájemně kvůli práci nesnáší. Těch historek se stalo tolik, že jsem se scénář rozhodla orientovat pro toto prostředí.
Co vás vedlo k natočení lovestory? U nás to není moc běžný žánr.
Tím, že jsem debutující režisérka, měli jsme trošku problém sehnat sponzory. Z marketingového hlediska měla spousta z nich radši, když film končil happy endem. Původně byla Šťastná sociální drama, šestnáctým přepisováním se příběh dostal do „diváčtější“ podoby.
Ve Šťastné hrají i velmi známí herci. Jak se vám je podařilo do nízkorozpočtového filmu dostat?
Prvním krokem bylo to, že jsem je oslovila se scénářem. Dost herců jako Dana Morávková si jej pečlivě přečetlo, líbil se jim. Jsem moc ráda, že do toho šli, byla s nimi výborná spolupráce. Jsou takový nebohémští, přišli stoprocentně připravení. Na rozdíl od těch mladších, z nichž někteří přicházeli o půl hodinky později…
Proč by měli diváci navštívit zrovna Šťastnou?
Je to zajímavý film pro ženské publikum z atraktivního prostředí. Navíc končí happy endem, což se hodí k vánoční atmosféře.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Michaela Wenigerová