Vlaďka Skalová je známá především pro fanoušky muzikálů. Čtyřiadvacetiletá zpěvačka na sebe upozornila hned při ztvárnění své první postavy, a to Eponiny v Bídnících. Nyní se vrací v titulní ženské roli ve velkolepém muzikálu Romeo a Julie. Seznamte se s Vlaďkou blíže prostřednictvím našeho rozhovoru, v němž nám odkryla nejen svůj život profesní, ale nechala nás nahlédnout také do svého soukromí.
Kdy jste propadla hudbě a vůbec světu umění?
Zpívám už opravdu od malička, pamatuju si, jak jsem si jako dítě v pokoji hrála, že mám mikrofon a jsem velká zpěvačka. V šesti letech mě maminka přihlásila do ZUŠ v Kolíně do sboru Boni Bambini, potom na klasickou kytaru, klavír a samozřejmě na sólový zpěv, který jsem chtěla ze všeho nejvíc. K tomu se postupně přidal ještě dramaťák a tancování. V podstatě denně po škole jsem měla ještě další dva zájmy, takže volná odpoledne mi vlastně nikdy nic neříkala. Ale přesně tak jsem si to přála a jsem našim vděčná, že mi umožnili si tímhle vším projít. V patnácti letech jsem se dostala na konzervatoř Jaroslava Ježka, obor Muzikál, a mohla si tak pomaličku začít plnit svůj sen.
Pamatujete si, kdy jste poprvé stála na jevišti? Jaký jste měla pocit?
Úplně první vystoupení si už opravdu nepamatuji, byla jsem hodně malinká a bylo to nějaké vystoupení se sborem, ale pamatuji si moment, kdy jsem zpívala na jevišti kolínského divadla při Galavečeru tanečního souboru Kocour Modroočko. Tam jsem najednou stála jako sólo zpěvačka, s opravdovým mikrofonem v ruce a hlavně jsem byla součástí „divadelního čísla“. Zpívala jsem píseň I feel pretty z muzikálu West Side Story. Ale ten nejdůležitější okamžik, který z paměti nikdy nevymažu a kdy se mi opravdu naplnil můj sen, nastal ve druhém ročníku na konzervatoři, kdy se pod vedením pana profesora Eduarda Klezly uskutečnil v pražském divadle Broadway večer nazvaný Broadway plná muzikálů. Zpívala jsem tehdy píseň Brána milenců z muzikálu Rebelové a v moment, kdy jsem dozpívala, jsem se v zákulisí rozplakala štěstím. Pan profesor Klezla za mnou přišel a řekl mi: „Proč pláčete? Vždyť jste zpívala krásně.“ A já mu na to mezi vzlyky odpověděla: „No právě…“ Sama nechápu, co za slova to ze mě tehdy vypadlo, ale byla to nezapomenutelná směs pocitů štěstí, úlevy, radosti, ale zároveň smutku, že je to najednou za mnou. Ale v tu chvíli jsem si řekla, že mohu říct, že i kdybych už nikdy víc na jevišti nestála, tak můj sen se mi splnil. Navíc v den mých 17. narozenin.
Po kom jste zdědila talent?
Moje maminka dřív pěkně zpívala, děda prý hrál na housle a na trubku, babička na klavír. Ale nikdo z nich se nakonec hudbě profesionálně věnovat nezačal. Babička se chtěla divadlu věnovat, ale v té době zasáhl její otec, který ji to údajně nepovolil.
Málokomu, kdo není protřelý bulvárem, se podaří získat hlavní role. Vám se to ale povedlo.
Nikdy jsem se nesnažila a ani neměla touhu vydat se cestou bulváru. Je ale pravda a jsem si vědoma toho, že bulvár k téhle profesi prostě patří a nemá smysl se mu nějak přehnaně uzavírat. Rozhodně však nejsem člověk, který by se snažil v tomhle směru cíleně někam cpát. Byla jsem vedena tak, abych pracovala co nejvíc na sobě a na zpěvu, herectví a tanci jako takovém, a pokud k tomu budu mít i trochu štěstí, tak se mi může podařit dosáhnout mnohé. A navíc věřím v to, že pokud něco má být a pokud si něco moc přejete, tak to prostě bude.
Jednou z nich je i Julie ve velkolepém muzikálu, jehož obnovená premiéra se blíží. Bude představení v Divadle Hybernia v něčem jiné?
Oprašovalo se nastudování z Fóra Karlín, ale je to jiný prostor, takže nějaké změny se určitě najdou, ale na to ať se přijdou diváci podívat sami.
Na hercích je vidět, že si toto dílo užívají, i kritici na něj pěli chválu. Čím tento titul dostal vás?
Já naprosto miluji hudbu Gerarda Presgurvica. Jak jste řekla, na hercích je vidět, že si toto dílo užívají… Myslím si, že jak všichni tvůrci, v čele s panem režisérem Liborem Vaculíkem, tak účinkující dali do představení spoustu poctivé práce. Je v něm prostě spousta lásky, nejen v příběhu samotném, ale hlavně naší lásky, lásky k divadlu. Myslím, že Romeo a Julie je pro většinu z nás něco srdcového.
Máte s postavou Julie něco společného?
Kdykoliv hraji nějakou postavu, vždycky hledám něco, v čem se s ní mohu ztotožnit. Musím ji poznat a pochopit. Julie je úžasná, během celého příběhu projde proměnou z dítěte v dospělou ženu. Myslím, že jsem se postupem času nějakým způsobem našla ve všech jejích polohách. Její počáteční dětskost, kdy si užívám radost a bezprostřednost reakcí, nádhernou zamilovanost a chvíle, kdy mohu být okouzlující malou princeznou, je prostě krása moct znovu a znovu na jevišti prožívat. V tu chvíli využívám část sebe, která je bláznivá, veselá, neustále plná energie, hravosti a snahy vidět na všem a za všech okolností hlavně to krásné. To je jedná veliká část mně samotné. A pak je tu ta druhá Julie/Vlaďka, které bude/bylo moc ublíženo a která prožije/prožila neskutečnou bolest. I to je bohužel, ale teď už vlastně bohudík, část mě a alespoň mohu říct, že mám v případě Julie z čeho čerpat. V době konkurzů by mě ale pravda nenapadlo, že mi o rok později bude příběh Julie a její osud tak moc blízký.
A už našla Vlaďka Skalová svého Romea?
Tady odpovím asi zvláštně. Víte, jednou v životě už jsem si vážně myslela, že svého Romea mám. Bylo to něčím osudové a přesně jako příběh Romea a Julie skončil tragicky, i mezi mnou a Romeem to nedopadlo ani trošku hezky. Což ale s odstupem času zjistíte, že je jedině dobře a mělo to tak být. Myslím si, že život nás neustále směruje k našemu osobnímu rozvoji. Proto jsem teď opravdu šťastná, že je tohle všechno za mnou a že mám teď vedle sebe skvělého muže, kterého pokud chcete, můžeme klidně nazývat Romeem, ale pro mě Jakub znamená (aniž to asi tuší) mnohem víc. On by řekl: „Kam se hrabe Romeo (smích)“, což je sice myšleno jako vtip, ale v podstatě má pravdu. Je to pro mě opravdový partner a já si budu přát, aby se nám to krásné, co jsme společně našli, dařilo co nejlépe opatrovat a rozvíjet.
Jak s přítelem nejraději trávíte čas?
Musím říct, že toho času je strašně maličko. Když konečně je, jsme hlavně rádi, že jsme spolu. Hned na začátku vztahu jsem ale naznačila, že já chci život prožít, takže mi nestačí se válet doma u televize a jen tak přežívat. Musíme mít zážitky. Takže když je ta možnost, nesedíme doma. Ale Jakub má práce a starostí nad hlavu, mají v Kersku rodinnou restauraci a já zase střídavě učím tady v Praze a pár dní v týdnu v Teplicích na konzervatoři, do toho momentálně divadlo. Co ale asi zatím nejvíc miluju, je společně strávený čas právě v Kersku, buď při pomáhání v restauraci, nebo s jeho rodinou. Jeho malou sestřičku jsem si zamilovala během první vteřiny. Celá Kubova rodina mě přijala hrozně vřele a je to tam vážně fajn, takže třeba u nich je nám spolu moc krásně.
Je pro vás výhoda mít přítele z branže nebo naopak?
Jeee, to těžko říct. Já už mohu u sebe porovnat obojí a nemám pocit, že by na tom asi nějak výrazně záleželo. Jasně, spousta kolegů namítne, že jedině přítel z branže pochopí ten náš rytmus a životní „chaos“. To je sice pravda, ale Jakub ví a chápe, že jsem blázen, v tomhle si rozumíme a já jsem ráda, že s ním můžu, jak od učení, tak od divadla úplně vypnout a řešit něco naprosto jiného. Zároveň se snaží naslouchat mě a mému povídání, co se školy a divadla týče. Teď se třeba těším, až mě poprvé uvidí na jevišti a vůbec uslyší zpívat jinak, než když si broukám doma. A vím, že se bude dívat jako fanoušek, ne jako člověk z oboru, který by okamžitě hledal všechny chyby. A co se životního rytmu týče, tím, jak je sám hodně časově vytížený, tak si nějak vzájemně nemáme vůbec co vyčítat. Každopádně, jestli je to výhoda nebo nevýhoda, ukáže jedině čas.
Vraťme se zpět k práci. Přijala byste i roli v company?
To je těžká otázka. Po Eponině v Bídnících a Julii v Romeovi a Julii nevím. Člověk si řekne: „Už jsem přece hrála ROLE, nechci hrát v company!“, ale život se vás neptá. Bohužel už jsem v životě zažila situaci, kdy jsem z pozice pedagoga na konzervatoři musela sklopit hlavu, začít makat pěkně v kavárně za barem, na kase a večer po zavíračce jít uklízet záchody, a to vás donutí se pořádně zamyslet nad vlastní pýchou. Takže kdo z kolegů by okamžitě znal svou odpověď na tuhle otázku, tomu mohu jedině gratulovat, já už teď určitě tak jasno jako dřív nemám. Company je podle mě skvělá zkušenost, kde se neuvěřitelně vytrénujete, ale je to ta největší řehole. Mám v sobě samozřejmě to, že chci být nejlepší a hrát sólo role a asi by bylo špatně, kdybych to tak vnitřně nastavené neměla, ale tady by teď v rozhodování hrála roli asi spousta faktorů, takže neumím jednoznačně odpovědět.
Prozraďte nám něco o vaší pedagogické činnosti.
Momentálně učím na Konzervatoři v Teplicích. Je zvláštní, že během čtyř let už je to třetí konzervatoř, na které učím. Po absolutoriu na Konzervatoři Jaroslava Ježka byl pan profesor Klezla tak hodný, že si mě tam dál nechal jako pedagoga a za to jsem mu moc vděčná. Vždycky říkal, že nevidí důvod, proč by takhle mladí lidé nemohli učit, kdy jindy by se měli naučit učit než hned po škole? Stát se dobrým pedagogem trvá strašně dlouho, musíte nasbírat spoustu zkušeností. Proto se k učení snažím přistupovat s velkou pokorou, plně si uvědomuji, že spoustu věcí nevím a hrozně ráda na ně přicházím. Učila jsem nějaký čas i na Konzervatoři Jana Deyla pro zrakově postižené děti, to byla také veliká, převeliká zkušenost. A teď momentálně, po své roční odmlce a vzpamatovávání se z vlastní naivity a hlouposti v soukromém životě, opět učím a jsem za tu možnost moc ráda. Přece jenom je to obor, který jsem vystudovala a kterému bych tak měla rozumět.
Jste trpělivá učitelka?
NE (smích)! Jasně, obvyklá odpověď zní: „Na to se spíše zeptejte mých studentů…“, ale nebylo by to ode mě upřímné, když odpověď sama znám. Bohužel trpělivost je vlastnost, kterou, co se učení týče, opravdu neoplývám, a vím, že bych měla a že to není dobře. Nebo si to aspoň myslím, ušetřila bych minimálně sobě spoustu nervů, ale co se dá dělat. Můj názor je, že pokud je člověk talentovaný, dokáže chybu opravit buď hned, nebo na druhý či třetí pokus. Logicky mě pak štve, když to někomu trvá, zvlášť pokud vím, že na to dotyčný má. Ale zase jsem u toho, takhle jsem totiž byla vedená na škole já. Ale když se zamyslím, možná už na svoje vlastní studium a hodiny zpěvu, kdy se se mnou profesor vztekal, trochu zapomínám (smích).
Mnoho muzikálových zpěváků má jako „vedlejšák“ právě učení…
Jo, to je asi pravda. A je to podle mě logické. Učení je vždycky určitým způsobem taková jistota, což se o muzikálech říct nedá. Tam jednou práce je, jindy ne, proto tomu naprosto rozumím.
Nenapadlo vás zviditelnit se třeba v nějaké televizní show typu SuperStar?
Jsem moc ráda za tenhle rozhovor, protože mě nutíte se v podstatě poprvé upřímně zamyslet nad svými vlastními názory, nad tím, co je skutečně odpověď odrážející jenom to, co si myslí Vlaďka Skalová. Ale přiznám se, že asi nejsem tenhle soutěžní typ, byla bych strašně nervózní a pokazila bych, co by se dalo. Nevím, jestli je to odpověď čistě z mé hlavy nebo je to už prostě tím, že jsem v tom přesvědčení dlouhodobě žila, každopádně to cítím tak, že tahle cesta pro mě není. Hrozně bych se chtěla vypracovávat krůček po krůčku a být prostě co nejlepší v tom, co dělám. Už při přijímačkách na konzervatoř jsem věděla, že bych si přála stát na jevišti a živit se zpíváním a hraním v muzikálu, že nepotřebuji, aby mě poznávali lidé na ulici. Bylo by krásné, kdyby mě znali lidé, kteří mají rádi muzikály, to ano… Soutěž tohoto typu vám určitě v lecčem pomůže, ale všechno má i svou druhou stránku.
A nelákala vás dráha sólové zpěvačky?
Já si tak nějak neumím představit, co přesně bych vlastně jako sólová zpěvačka chtěla zpívat. Když jsem poprvé viděla naživo muzikál, cítila jsem, jak moje srdce jásá, tam jsem prostě doma. Neuzavírám se samozřejmě ničemu, ale primárně bych si přála, aby se mi podařilo získat své místo na muzikálových prknech, to je můj sen.
Vy jste se ale dříve věnovala šansonům. Čím vás zaujal zrovna tento žánr?
Vtipné, zrovna mi tu hraje Hana Hegerová a šanson Potměšilý host (smích). Je to šílené, a on sám by asi nebyl moc rád, ale už po několikáté skončím u jména pana profesora Klezly. On byl tehdy tím, koho napadlo, abych zkusila zpívat Edith Piaf. A tak se mnou „nastudoval“ první árii Les blouses blanches. Zpívala jsem ji pak i na své maturitě ze zpěvu. Tak jsme pokračovali s ním a s mým profesorem zpěvu Tomášem Berounem na dalších „Editkách“. S Tomášem jsme pak pořádali vlastní koncerty nazývané Šansonový večer. To pro mě bylo strašně krásné a musím říct, že koncerty mi chybí. Zpívala jsem české písničky, které zná převážně starší generace, a právě šansony. Tenhle žánr je mi blízký, je v něm možnost prožít spoustu příběhů, obsahuje tolik emocí, které můžete posluchačům předat. To je to, co miluju. Také zbožňuju, když si v šansonu já sama můžu odžít něco, co mě třeba bolí v mém skutečném životě.
Dokážete si představit, že byste se věnovala něčemu jinému než zpěvu a muzikálům?
Jelikož už mě potkala doba, kdy to takhle bylo, tak ano, představit si to už dokážu. Ale nebyla bych šťastná. Pracovala jsem rok v kavárně, a je to ta doba, kdy jsem právě ani neučila, jen probíhalo zkoušení Romea a Julie, a divadlo mi prostě chybělo. Dělala jsem si z prostoru za barem své vlastní jeviště, kde já byla hlavní role. Při komunikaci se zákazníky i samotné práci za barem jsem prostě byla svá, nikým a ničím nesvázaná, živá… často až moc. Jinak jsem to ale neuměla. Věděla jsem, že potřebuju divadlo, kde můžu naplno projevovat svoji energii, takže bez muzikálů už bych nikdy být nechtěla. Ale život si stejně určí sám, kde mě chce mít, takže zbytečné nad tím přemýšlet.
Čeká vás v dohledné době nějaký nový projekt?
Nevím o něm, bohužel. Ale budu se opravdu snažit, už nechci čekat, že se něco samo stane, konečně už mi došlo, že tak to vážně nefunguje. Proto už dlouho chystám tentokrát už jen svůj vlastní koncert, ale to není bez jakékoliv pomoci úplně snadné. Tak snad se mi to podaří dotáhnout do zdárného konce a doufám, přeji si, věřím, že se mi podaří splnit si zase nějaký další muzikálový sen.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: archiv Vlaďky Skalové, Michaela Feureislová
