V seriálu Ulice hraje už řádku let, dějová linka její servírky Šárky ale nabývá na zajímavosti až nyní, kdy se zaplete se ženatým mužem. Sedmadvacetiletá Malvína Pachlová se tak čím dál více dostává do povědomí veřejnosti. Seznamte se s ní blíže v našem rozhovoru.
Máte vcelku netradiční jméno. Takové umělecké. To vám dala cíleně maminka, která je také herečka?
Určitě ne, myslím, že naši tajně doufali, že divadlo dělat nebudu (smích). Měla jsem se jmenovat Josefa po babičce, ale ta to zakázala, neměla na své jméno dobré vzpomínky. Tak tatínek vyndal z knihovny knížku „Jak se bude jmenovat“ a v ní našli jméno Malvína.
Byla jste to typické dítě, které trávilo čas v divadelní šatně?
Vcelku ano, když jsem nastupovala na základní školu, maminka už byla ředitelka Branického divadla. Bydleli jsme na Letné, ale chodit tam na základku bylo kvůli skloubení pracovních povinností rodičů vcelku nemožné. Tatínek učil akrobacii dopoledne i večer, proto jsem hodně času trávila s ním tam, a maminka zase v divadle, takže praktičtější bylo mít základní školu blízko divadla. Je tedy jasné, že většinu volného času jsem trávila hraním si na jevišti nebo skákáním na trampolíně se studenty herectví během jejich hodin akrobacie.
Nutil vás tak tatínek coby tělocvikář dělat nějaký sport? Prý je docela přísný.
Jelikož jsem v tělocvičně coby dítě trávila hodně času, dost se to nabízelo. Chodila jsem na hodně kroužků, jako je balet, moderní tanec, volejbal, tenis a tak dále. Pamatuji si, že když měl tatínek hodiny, tak tam zároveň chodily na tréninky malé gymnastky. Rodiče mě chtěli dát na gymnastiku taky, ale já jsem to odmítala, vždycky mě děsila kladina a s ní spojené pády. V tomhle směru byli naši benevolentní, nikdy mě do toho nenutili.
Dívala jsem se na Instagramu, že jste zrovna nedávno byla u něj s kamarádkou na tréninku.
Ano, chtěla bych začít chodit více, ale mám to trochu z ruky. Můžu, jen když mi to povinnosti dovolí. Ale uvědomuji si, jak moje tělo zakrnělo. Byly doby, kdy všechno bylo jednoduché a teď se trápím i se stojkou (smích).
Když už jsem zmínila Instáč… Jste na něm dost aktivní. Dokážete si v dnešní době představit den bez mobilu, nebo spíše bez internetu?
Velmi živě a příjemně. A není to tak dávno, co jsem to aplikovala. Je těžké přesvědčit okolí, hlavně pracovně, že jeden den nejste na telefonu, mailu, neodpovídáte, všichni totiž chtějí odpovědi hned. Nectí se ani večerní hodina. Je náročnější ušetřit si čas jen pro sebe.
A co říkáte na youtubery a influencery? Nepřijdou vám také tyto novodobé „internetové hvězdy“ a vzory mladých trochu mimo?
Abych řekla pravdu, já skoro nikoho neznám, takže jsem v tomhle směru celkem mimo. Já sleduji jen lidi, co mám ráda, nebo ty, co sdělují něco zajímavého. O tom, co sleduje mladší generace, vlastně nemám ponětí.
Lidé vás znají především z nekonečného seriálu, kde hrajete víc jak deset let. Není to pro vás už takový stereotyp?
Není. Nám se tam točí štáby a režiséři, takže pokaždé je tam k té naší partě i někdo nový nebo někdo, koho jsem třeba dlouho neviděla. Mám to tam ráda.
Díváte se na sebe v televizi?
Málokdy, nerada se na sebe koukám. Jen někdy, když vím, že jsme točili něco náročnějšího, chci vidět, jak to vypadá. Respektive jestli ta emoce, kterou jsem měla pocit, že tam dávám, je přenosná i na diváka. Je dobré i z hlediska chyb vidět, jestli nemám nějaké zlozvyky, o kterých sama ani nevím.
V Ulici má teď vaše postava zajímavější dějovou linku, kdy se zaplete se ženáčem. Jak byste se chovala vy být v situaci Šárky? Je pro vás ženatý muž tabu?
Nedokážu posoudit, naštěstí jsem nikdy nic takového řešit nemusela. Rozumím Šárce z hlediska té silné lásky a myslím, že i ona řeší ten morální boj. Všechno má vždycky dvě strany. Nejsem soudce. Znám páry, které se potkaly později, své vztahy ukončily a zůstaly spolu celý život. Kdo víme, kdy potkáme toho pravého partnera. Mě spíš děsí ten stereotyp některých vztahů, které kolem sebe vidím. Po pár letech manželství se skoro nenávidí, mluví spolu, jakoby byli nepřátelé. V takových chvílích mi přijde lepší, kdyby spolu nebyli.
A jak se vám vůbec natáčí s parťákem Tomášem Dastlíkem?
Moc dobře. Tomáš je profík a srandista. Na place je s ním vždycky veselo.
Točit milostné scény pro vás není žádná novinka. Jaké to ale je? Stydíte se? A co na to říká váš přítel?
Ano. Já se stydím i v plavkách u bazénu, takže to není nic, co bych si nějak extrémně užívala. Přítel je režisér, takže to chápe. Navíc ví, že já sama z toho nejsem nadšená, tak mě nestresuje.
Máte nějakou vtipnou historku s diváky?
Mám, třeba když jsme hráli, že Šárku obtěžuje Mastný, chodily mi zprávy, že ho mám kopnout tam a tam (smích). Nebo se za mnou lidé zastavovali a říkali mi, že už to nemůžou vydržet a že mi drží palce.
Často býváte celé dny pryč. Popište, jak vypadá váš klasický pracovní den?
Každý den mám jiný a hodně se odvíjí od toho, zda zrovna zkouším v divadle, nebo naopak. Když zkouším, jsem každý den od 9:30 do 14 hodin v divadle, někdy mám ještě před ranní zkouškou dabing nebo natáčení Ulice, po zkoušce znovu (nebo přejezd do jiného divadla) a většinou mívám večerní představení. Ale není to takhle pořád. Jsou ovšem některé týdny, kdy jím z krabičky po cestě a kdybych si jídlo nezabalila s sebou, tak se najím až v noci.
Obdivuji herce právě za to, že ten velký zápřah dávají. Máte nějaký rituál nebo recept na to, jak být pořád plná energie?
Pořád plná energie určitě nejsem. Rituál taky nemám. Být sám sebou, k tomu patří i únava. Jen na jevišti se stává takový zázrak, že i když jste sebevíc unavení nebo je vám špatně, většinou při představení všechno mizí.
Nelitujete někdy toho, že jste se dala zrovna na toto povolání?
Většinou před těmi nahými scénami (smích). Ne, dělám si legraci. Myslím, že divadlo ke mně patří, ale je zcela normální občas pochybovat. Vždycky ale zjistím, že si neumím představit, že bych dělala něco jiného. Je to silné pouto.
Stal se vám někdy na jevišti nějaký trapas?
No jéje. Kromě klasických přeřeků mám spousty dalších. Někdy to je zakopnutí, pád… A staly se mi i takové, které si raději nechávám pro sebe (smích).
Vidět vás můžeme třeba v Divadle Broadway v Mýdlovém princi. Jak se vám líbí písničky Václava Neckáře? A co vás na tom představení nejvíc baví?
Já je miluju. Jsou krásné, už od dětství jsem je měla ráda. Baví mě, že je to zase jiná sorta lidí, zpěváci a tanečníci, nejen činoherci. Zase vám to přináší jiné pohledy, jiné zkušenosti. Mýdlový princ je navíc moc milé představení a my si tam společně užijeme hodně legrace. Je to pro mě zase takové oživení.
Plánujete se v muzikálu angažovat víc? Zkoušíte třeba nějaké konkurzy?
Muzikál mě baví, ale na konkurzech jsem teď méně. Mám angažmá v Mladé Boleslavi, takže moje časové možnosti jsou trochu omezenější. U nás v divadle ale máme hodně představení, kde zpívám. Budu účinkovat i v tamějším muzikálu Šumař na střeše. Doufám ale, že si zahraji ještě v nějakém dalším.
Máte profesní cíl, kterého byste chtěla dosáhnout?
Můj cíl je být šťastná v tom, co právě dělám a doufám, že mi život přinese věci, které mě budou posouvat a těšit. Nechci se omezovat nějakým cílem, cíl znamená konec. Já bych si přála být v pohybu a aby mi má práce přiváděla do života nové zajímavé bytosti, se kterými bude radost tvořit. Nechci mít pocit, že si musím v životě zahrát třeba Julii a pak se ochudit o radost třeba z jiné role, která mě má v tu danou chvíli něco naučit a je třeba pro mne do života důležitější.
Text: Michaela Rochovanská
Foto zdroj: Instagram