Neskutečný hlasový rozsah, barva hlasu i vizáž podobná legendě Freddiemu Mercury. Nejen tím se může pochlubit šestatřicetiletý sympaťák Michael Kluch, který už několik let dostává svým talentem publikum snad po celém světě. Povídali jsme si nejen o jeho kapele Queenie a blížícím se koncertu v O2 areně, ale také o cestování či sportu.
Nedávno jste se vrátil z Ameriky. Jak dlouho jste tam byl a co všechno jste viděl?
Jsem velkým fanouškem roller coaster parků a sluníčka, Florida je tak pro mě v posledních letech oblíbenou destinací, kam si jezdím odpočinout. Sice se mi na horských drahách dělá špatně, ale přesto na ně lezu. Líbí se mi ten způsob, jak americké zábavní parky fungují, jak vypadají. A samozřejmě na Floridě najdete skvělou kuchyni jak například z Kuby, z Mexika, tak i ze Států jako takových. Cestou zpět jsem se poprvé podíval do New Yorku. Překvapilo mě, jak čistě Manhattan vypadá. Strávil jsem tam pouze dvě noci, ale to město mě uchvátilo. Úplně jsem k němu zahořel, a to téměř doslova.
Doslova zahořel? Jakto?
V našem hotelu na úpatí Central parku hořelo. Ve čtyři hodiny ráno jsem se probudil ve 43. patře a v pokoji jsem cítil kouř z požáru. Pod okny stálo snad 30 hasičských vozů. V tu chvíli jsem se necítil komfortně. Napadnou vás myšlenky na film Skleněné peklo… Naštěstí se požár v nižších patrech podařilo uhasit a na New York jsem nezanevřel.
Původně jsem si myslela, že jste byl v Americe také pracovně.
Ve Státech jsem byl odpočívat, ale předcházela tomu zastávka v Mexiku, kde jsem měl přímo v Mexiko City domluvenou schůzkou v jejich tamější „O2 areně“. Tam jsem se setkal s několika promotéry. Rádi bychom se s kapelou dostali na jihoamerická pódia a Mexiko je vstupní branou do celé latinské Ameriky. Myslím, že máme výborně nakročeno, ale už dávno jsem se naučil, že dokonce i smlouva může být jen cárem papíru a dokud nestojíte na jevišti, jsou to všechno jenom slova.
Jaká země je vašemu srdci nejbližší? Chtěl byste žít i jinde než v ČR?
Popravdě cestování je mým koníčkem. Mám ovšem i takový nešvar, a to ten, že když si oblíbím nějaké místo, rád se tam potom vracím. Samozřejmě na druhý konec světa se necestuje snadno. Potřebujete více času a koneckonců i financí. Jedním z takových oblíbených míst mám v Itálii, kam na jedno stejné místo jezdím už skoro deset let i několikrát do roka. Miluji italskou kuchyni, kulturu, způsob života. Dalo by se říci, že je mému srdci velmi blízko. Přesto si troufám tvrdit, že si moc neumím představit žít někde mimo Českou republiku. Procestoval jsem asi 35 zemí, někde jsem strávil měsíce života, jinde jen pár týdnů nebo dnů, ale když si to tak pro sebe shrnu, tady v ČR máme ideální podmínky pro život. Žádné katastrofy, nízká kriminalita, vysoká úroveň služeb. Proto mám cestování tolik v oblibě, hodně se naučíte o světě okolo vás a pak se zkrátka na některé věci díváte už jinak.
Naštěstí můžete cestovat i pracovně. Když jste kapelu Queenie zakládal, napadlo vás, že byste slavil úspěchy i za hranicemi?
Tehdy jsme snad ani žádný cíl neměli. Už vůbec ne, že jednou budeme hrát v O2 areně nebo jezdit do zahraničí. Bavilo nás dělat muziku a naším jediným cílem bylo potkat se ve zkušebně a zahrát si oblíbené písně každého z nás. Až časem nás napadlo, že jako muzikanti potřebujeme i publikum, ale nikdy nebylo naším plánem se tím nějak živit. Myslím, že jedním z klíčů k úspěchu je vášeň pro to, co děláte. Pak moc nekoukáte nalevo napravo, jen se věnujete svému koníčku. Když vás to baví, máte obrovský náskok před těmi, které to zas až tak nebaví. To nám dovolilo vyrůst a časem se z koníčku stal i způsob živobytí.
Vnímáte rozdíl mezi českým a zahraničním publikem?
Dříve jsem to srovnávání neměl moc rád, ale určité rozdíly tam jsou. Například ve Skandinávii je publikum sice chladnější, ale zase umí ocenit finesy, které se svým nástrojem nebo hlasem dokážete. Na jihu je publikum naopak mnohem spontánnější, hlasitější, bezprostřednější. Moc bych si přál, abychom měli šanci vyzkoušet publikum v Mexiku a jižní Americe. To je prý o další level dále.
Jak ovlivnila hudba vaše dětství či dospívání?
Domnívám se, že hudba obecně je filtrem pro každodenní rutinu. I pro mě to byl svět, kam jsem utíkal od domácích úkolů. Když jsem přišel ze školy, jako první ze všeho jsem si šel zpívat. A takhle jsem to dělal každý den nebo ob den několik let. Tím jsem si, aniž bych to nějak plánoval, předurčil svůj budoucí obor. Samozřejmě jsem nejdříve chodil do práce. Několik let jsem dělal firemního úvěrového specialistu v jedné z největších českých bank. Pak ale přišla doba, kdy jsem se musel rozhodnout, jestli chci zůstat v pracovním svazku anebo se vrhnout do rizika na volnou nohu. Jak jsem se rozhodl, již víte a nelituji toho, i když je to mnohem větší dřina.
Máte obdivuhodný hlasový rozsah. Po kom jste zdědil hudební talent?
Děkuji. Maminka nám jako malým s bráchou zpívala písničky, které si sama psala. Její tatínek, můj dědeček, byl bratrancem Miro Žbirky, tak možná tam někde ze Slovenska jsem podědil hudební geny.
Kdy jste si vůbec začal uvědomovat tu velkou hlasovou podobnost s Freddiem Mercurym?
Až když jsem začal do hudby Queen pronikat a na internetu o nich dohledávat různé informace, to mi mohlo být šestnáct let, jsem se dočetl, jak velká a hudebně vybavená kapela to byla. Tehdy mě napadlo, že když jsem schopen zpívat jejich písně, aniž bych byl zásadně limitován rozsahem mého hlasu, něco by na tom mohlo být. Někdy ve čtrnácti letech jsem hudbě začal propadat a zpívání mě začalo nesmírně bavit. Do té doby jsem hrál lední hokej, o kterém se mi doposud zdá, ale nikdy jsem k němu neměl takovou vášeň, jako mám pro zpívání. Ale nezpíval jsem si jenom Queen. Bavili mě Beatles, různé muzikály, Daniel Landa, Pink Floyd, Led Zeppelin… Až o několik let později, když jsem se potkal s kluky, se kterými jsme později Queenie založili, tak nějak samo ve zkušebně vyplynulo, že nás všechny Queen hodně baví, a tak jsme začali vedle těch ostatních světových kapel hrát hlavně Queen. A už nám to zůstalo.
Povězte nám o hokeji něco víc…
Hrál jsem lední hokej závodně asi osm let. Přes různé regionální soutěže jsem se dostal až do žákovské ligy, což tehdy byla nejvyšší soutěž, které můj ročník mohl dosáhnout. A předtím jsem dělal karate, hodně jsem jezdil na kole. Dalo mi to skvělou průpravu na jeviště, protože Freddie Mercury nebyl zrovna statickým zpěvákem. Nicméně jak jsem již předeslal, pak přišla hudba a sport odhodila na vedlejší kolej.
Takže teď jde sport úplně mimo vás?
To ne, jen už nemám tolik času. Hodně mě baví lezení, ale poslední tři roky, jak se vše tak trochu otočilo vzhůru nohama, jsem se tomu přestal věnovat. Cvičení jsem ale neopustil, protože se pořád musím udržovat ve formě. Kostýmy jsou neúprosné a diváci by asi nechtěli vidět kulatého „Freddieho“. Mám svého trenéra, se kterým cvičíme pravidelně dvakrát týdně. Nechci být nějak namakaný, ale potřebuji vybalancovat formu a právě ty kostýmy. Také každý týden už čtrnáct let navštěvuji mého profesora zpěvu Towena. S hlasem je to podobné jako se cvičením zbytku těla. Není to už dávno jen o treninku, ale pokud chcete dlouho vydržet, tělu i hlasu musíte dopřávat odpočinek a kompenzovat zátěž, kterou během koncertů podstupujete.
Jaký je vůbec Michael Kluch mimo jeviště? Jak si užívá den?
Nejvíce si užívám víkendy, když nehrajeme. To vím, že mi nebude zvonit telefon a že nikdo nečeká, až pošlu nějaký e-mail. Že zkrátka nic nemusím. Svoji kapelu od začátku manažuji a v posledních letech produkuji naše koncerty. Občas tápu, jestli jsem více obchodníkem nebo zpěvákem. To se týká zejména vystupování na veřejnosti. Občas je to schíza. Jenže když to nikdo neudělá za vás, musíte si to udělat sama. Tak to chodí. Navíc tím eliminujete, že vás podrazí někdo, komu svěříte zastupování. Jsem na to poměrně přísný, a i když jsem i v tomto oboru relativně úspěšný, zpívání mám přeci jen mnohem raději. Takže když uskutečním všechny ty schůzky, odepíšu na e-maily a zvednu telefony, rád se zašiji do virtuálního světa k nějaké videohře, kde hlavu totálně vypnu.
V květnu Queenie čekají dva koncerty v O2 areně. Na co se příznivci mohou těšit?
První tři naše koncerty v O2 areně jsme uskutečnili v září 2021, a protože je provázely různé přesuny, však víte, rozhodli jsme se Queen Relived by Queenie zopakovat i pro ty diváky, kteří se z nějakého důvodu zúčastnit nemohli nebo nechtěli. No a jak jsme o tom přemýšleli, rozhodli jsme se koncerty ještě vylepšit. Pohráli jsme si se scénou, aby ještě více korespondovala s odkazem Queen, navíc jsme se poučili z některých věcí z minula. Naše show v září 2021 byla svým rozsahem jedna z největších, kterou O2 arena zažila. Oni sice všichni říkají, že jsou největší a velkolepí, ale v našem případě to skutečně platilo. Abych to uvedl na pravou míru… Původně jsme nějaké soutěžení neměli v plánu, jen jsme chtěli připravit show, za kterou by se nemuseli stydět ani Queen, a show, která bude na úrovni A světových umělců. To platí i pro letošní ročník, kdy se navíc přijedou podívat promotéři ze světa, kterým chceme ukázat finální koncepci pro případnou spolupráci. My osobně se na koncert těšíme více než tehdy poprvé.
Letos jste s kapelou oslavili 17 let. Jak vnímáte své posuny během těch let? Neřekl jste si i někdy „a dost“?
Ne, vůbec, naopak. Ještě se necítíme na důchod a myslím, že ještě máme mnoho co divákům dát. Baví nás překračovat hranice našeho žánru. Koneckonců není mnoho tribute kapel na světě, které by dělaly takto velké koncerty. Navíc v takovém rozsahu jsme pravděpodobně průkopníci. Uvidíme, kam nás to ještě zavede. Žánr „tribute“ nebo chcete-li „revival“, je nejen v českém kulturním prostředí už dlouho, ale domnívám se, že až teprve nyní ukazuje svůj potenciál a že se směrem k budoucnu bude kvalitou rovnat produkcím v kamenných divadlech. To především v zájmu diváka.
Býváte po tolika letech před koncertem či během něj nervózní? A pokud ano, co vám při nervozitě pomáhá?
Vzpomínám si na mé první vystoupení před diváky. Byl jsem opravdu hodně rozrušený a velmi nervózní. Tehdy jsem si ale řekl, že buď hned uteču anebo tam „vlítnu“ a vydám ze sebe maximum. Tehdy jsem neutekl a od té doby nervózní nejsem. Jsou ale okamžiky, kdy se necítím dobře a nevím, co mě na pódiu čeká. Jestli hlas bude fungovat ve všech písních, jak jsem zvyklý nebo budu muset uzpůsobit techniku případné indispozici. To mě samozřejmě znervózňuje. V tu chvíli pomůže opřít se o zkušenosti a říci si „zvládls to už mnohokrát, zvládneš to i dnes“.
Stal se vám s kapelou někdy i nějaký trapas?
Ano, když nepočítám takové ty různé pády a uklouznutí po rozlité vodě, jednou jsme hráli v Dánsku v Kodani na takovém velkém letním amfiteátru. Bylo tam okolo 2 000 diváků a mně při jednom ze specifických pohybů v písni I Want It All praskly na zadku kalhoty. Píseň jsem dozpíval ve stylu egyptských hieroglyfů a při další písní jsem se běžel převléknout. Následovala Radio Ga Ga, která má asi minutovou předehru, a já odtušil, že bych to za tu dobu mohl stihnout. Jenže jsem to nestihl a kluci tu předehru museli hrát pořád dokola, dokud jsem se nepřevlékl. Někdy mám pocit, že tam hrají ještě dodnes, jak dlouho to trvalo.
Vystoupili jste na mnoha významných akcích. Jaké vystoupení pro vás osobně byl největší zážitek?
Skvěle jsme si zahráli i před měsícem v Českých Budějovicích. Nás to pořád velmi baví a když vše klape a je skvělé publikum, můžete se cítit výborně i po koncertech, který zdánlivě ničím zajímavé nejsou. Samozřejmě nemohu opomenout O2 arenu, to je obrovská věc, na to nikdy nezapomenu. Stejně tak nikdy nezapomenu na koncert ve vyprodané Palau de la Música Catalana v Barceloně, kde před přídavkem dav freneticky aplaudoval. Mě osobně nabíjí každý koncert, kde se pěvecky cítím dobře. Nad to není nic, a to dokonce ani, promiňte, sex.
Dokážete si v tuto chvíli představit, že byste zpíval sám za sebe a měl tedy vlastní repertoár?
Myslím, že takovou otázku byste mohla položit velké spoustě českých „autorských“ interpretů. Vždy zpívám sám za sebe. Cítím se být na jevišti sám sebou a je mi jedno, jestli zrovna zpívám Queen nebo jiné písně. Mám i vlastní píseň Let Me, kterou s kapelou hrajeme, ale řeknu vám, že necítím nějaký výrazný rozdíl. Jsem zpěvák a baví mě zpívat vše, co se mi líbí. Neřeším, kdo je autorem textu nebo hudby. Navíc v této fázi kariéry Queenie bych na to nejspíše neměl ani čas. Ale pravdou je, že v šuplíčku pár nápadů mám, a jak se říká – nikdy neříkej nikdy.
Kdysi jste hrál i v muzikálech, jako je třeba Rent či Touha. Neplánujete se k nim někdy zase vrátit?
Ano, k muzikálu jsem si šel odpočinout od hudby Queen. Nakonec jsem tam nabral spousty zkušeností a poslední muzikály, co jsem dělal, byly zase o Queen nebo o Freddie Mercurym. Byla to dobrá škola, vždy jsem hrál hlavní role a za roli Freddieho jsem byl dokonce nominován na cenu Thálie. V posledních pěti letech, jak šla popularita Queenie nahoru, jsem ale postupně přestal mít čas na divadlo, které jsem si ale jinak zamiloval. Jsem opravdu vděčný za ty nádherné role, které jsem měl možnost ztvárnit. Rád bych se k muzikálu zase vrátil, ale asi až s odstupem času a pro radost. Teď se soustředím na světové turné Queen Relived by Queenie, které doufám máme před sebou.
Text: Michaela Rochovanská
Foto zdroj: Instagram
