Liberecký raper Hank vydal první sólové album Oceán, má za sebou také vlastní turné. Jednou ze zastávek byl koncert v pražském Lucerna Music Baru, kde jsme oblíbeného interpreta vyzpovídali. V exkluzivním rozhovoru popisuje důvody rozpadu kapely ATMO Music i zásadní zlomy své hudební kariéry.
Kryštofe, jak ses dostal k hudbě?
Začalo to ve čtrnácti letech. Hrozně jsem miloval Paulieho Garanda a Lipa. Měli skupinu BPM, a to mě dovedlo k muzice. Bylo to kolem roku 2008, rapeři měli tepláky, obří oblečení, řetězy, a oni dělali úplně jiný rap než ostatní. Tvořili hudbu o něčem, poezii, bylo to jiné. Dnes mám s oběma featy, na což jsem hrdý. S Pauliem bych klidně ještě jeden udělal, s Lipem už ne (smích). Vážím si samozřejmě obou.
Po letech se zrodil projekt ATMO Music. Jak k tomu došlo?
Měl jsem skupinu s jedním kamarádem, nahrávali jsme muziku v Liberci na sídlišti. Všiml si mě ODD (producent Ondřej Turťák, pozn. red.) a napsal mi, že jsem talent, že se mnou chce udělat song a pracovat se mnou celý život. Trvalo to asi rok, a když jsme ten song udělali, založili jsme ATMO.
Přesto jste se poté rozpadli. Proč?
S odstupem času, ještě to není tak dlouho, tomu dávám za vinu, že to všechno přišlo až moc rychle. Troufám si říct, že jsme byli ze všech mladých lidí, co přišli a zazářili, největší skupina v České republice. Nikdo s většími hity tu nebyl.
Teď někoho takového registruješ?
Mirai. U nich je ale přesně vidět, že tam je někdo, kdo za tím stojí a stará se o to. Jde cítit management, který to nějakým způsobem brzdí a zároveň tomu přidává. Poznám, že to ti kluci nedělají sami. Neřeknou si: „Pojedeme tour a bude se jmenovat takhle“. My jsme takhle jeli, nám nikdo nikdy neřekl, co a jak máme dělat. Všechno jsme si dělali sami, přesně podle toho, jak jsme chtěli my. Nemyslím tim nic špatného na Mirai, to vůbec, jsou šikovní, strašně je cením.
Jde cítit, že už mají zázemí.
Jasně, mají někoho, kdo za tím stojí. Já to tedy nevím jistě, ale myslím si to. Pokud ne, jsou geniální po všech stránkách. U nás to nešlo ukočírovat.
Někdy je ale přeci jen lepší vše řešit podle sebe.
Co se týče písniček, určitě jo. Kdybych se teď dostal do stejné situace a vrátil se do dvaceti, celé bych to udělal jinak. Písničky by zůstaly stejné, ale v manažerské pozici bych se k tomu stavěl tak, že bych přesně našel konkrétní věci, které kdo a jak udělal, a vyzdvihl bych je. Nehledal bych, co je špatně. To nemá smysl.
Kdy ses rozhodl, že nahraješ album Oceán? Bylo to hned po rozpadu skupiny?
Že se rozpadneme, jsem věděl už tři čtvrtě roku. V tu dobu mě ale určitě nenapadlo, že bych udělal svojí desku. Pak přišlo období, kdy jsem cítil, že bych měl udělat nějaké písničky. Vůbec jsem nevěděl s kým a jak. Je to vlastně zázrak.
Tři čtvrtě roku? To muselo být složité…
Ano. Tři čtvrtě roku jsme jezdili na koncerty, ale věděli jsme, že k určitému datu zahrajeme poslední show a tam to skončí. Takže si představte, jaké to muselo být. Devět měsíců jezdíte s někým v jednom autě, když víte, že to půjde celé do prdele.
Když ses nyní vydal na sólovou dráhu, jedeš čistě jen na sebe?
Dělám to sám a je to hrozně znát. Cítím, že mi tam chybí druhý člověk. Přestože mi pomáhá Mahoney z Troublegangu, který je skvělý muzikant, vím, že to celé stojí jenom na mně a ne na více lidech, kteří se tím budou prezentovat. Nemám nikoho, s kým bych si o tom pokecal.
Jaká byla s Mahoneym spolupráce na tvorbě desky?
Dal do toho všechno, co mohl. Když půjdete někam do studia a řeknete, že chcete udělat CD, budou po vás chtít půl milionu. Mahoney na to šel úplně jinak. Dal do toho všechny své pocity a fungovalo to na stejné bázi, jako když jsme začali. On potřeboval najít sám sebe, já zase něco napsat. Celé se to sešlo.
Jak jsi na něj přišel?
Poslal mi přes někoho beat, strašně se mi líbil. Třeba rok jsem to ale nechal ležet v šuplíku, pak jsem to čirou náhodou objevil. Víc než hudbou mě každopádně začal bavit přístupem. Je to prostě ten člověk, který se hned ve všem angažuje.
Píšeš texty podle aktuálních pocitů nebo podle toho, co tě ovlivňuje zvenčí?
Asi obojí. Deska Oceán je především o mně, dělal jsem ji svými pocity. Dříve jsem zase psal o lidech, o tom, co jsem viděl, různé příběhy. Tohle je taková upřímná zpověď.
Cítíš úlevu, když napíšeš něco o tom, co tě tíží?
Určitě. Třeba písničku Sám jsem si rapoval doma a říkal jsem si, že je úplně super. Pak jsem ji ale vydal a zjistil, že to některé lidi moc nebere. Když si tou konkrétní situací neprojdou, nemůžou v ní absolutně nic vidět.
Lidé se soustředí více na hudbu než na text.
Přesně. Nechci to srovnávat s ostatními písničkami, ale když si fanoušci pustí třeba skladby Sám a Polety, vyhrává ta druhá. Přitom v ní oproti té zpovědi prakticky nic není. Samozřejmě, Polety jsou chytlavé, je tam dobrý text, také vznikly spontánně. Pro mě je ale mnohem důležitější ta novější.
Snažíš se tedy dělat hudbu tak, aby byla chytlavá a měla větší šanci na úspěch?
Jak kdy. Když jsem vytvářel song Děkuju, což je outro desky, okamžitě jsem věděl, že to chci dát do klavíru. Pak mě sice napadlo tam nahrát orchestr, zavolat Jakubu Děkanovi, aby nazpíval refrén. Ta písnička mohla mít miliony zhlédnutí. Věděl jsem, že můžu text rozdělit napůl a dodělat tam jednoduchý refrén. Mohl jsem z toho udělat totální doják, ale řekl jsem si, že ta skladba je pro mě natolik osobní, že ji nebudu zneužívat tím, že z ní udělám mermomocí hit. Raději jsem ji nahrál kratší, šlo o text, o emoci.
Jak jste vybírali místa na turné?
Zmateně. Nevěděli jsme, kam jet. Něco jsme zkusili a v rámci možností to dopadlo fajn. Samozřejmě to mohlo být lepší, hlavně co se týče výběru míst. Co jsem tak viděl, hrozně se to bilo. Jednou jsme hráli na diskotéce, podruhé byl krásný klub, skončili jsme Lucernou. Celkový dojem je nic moc.
A co dojmy z koncertu v Praze?
Rád bych řekl, že byl úžasný a geniální, ale mám pocit, že mohl být lepší. Ať už jde třeba o písničky. Ale na to, že šlo o mé první sólové tour s novými lidmi, tak fajn. Určitě bych ale chtěl víc. Nemyslím tím návštěvnost, ale mě osobně. Cítím, že jsem mohl předvést o tři sta procent více. O tom jsem přesvědčený.
Od koho z hudební branže čerpáš inspiraci? Kdo tě baví?
Teď už jich je hodně. Poslouchám Draka, můj dlouhodobý vzor je Eminem. Vždycky si ho rád poslechnu. Jinak se ale snažím brát si od každého něco. Baví mě Twenty One Pilots, ale nejlepší je podle mě chodit na živé koncerty.
Je nějaký koncert, který ti utkvěl v paměti?
Jednou jsem byl na Red Hot Chilli Peppers, opravdu jsem se těšil. Musím ale říct, že jsem snad nezažil větší nudu. Ta kapela je model, který může přijít a jen stát na pódiu. Nemusí nic dělat, jen zahrají písničky a diváci budou šílet. Já tam seděl a když jsem viděl zpěváka, který se otáčel, plival do kyblíku a nic se nedělo, říkal jsem: „Proč? Vždyť to může být úplně super, pojďte se věnovat těm lidem“.
Dalo ti to něco?
Uvědomil jsem si, že to celé stojí jenom na lidech, kteří přijdou na koncert. O ničem jiném to není. Oni přijdou kvůli tomu, že jim to něco dává. Je jedno, jestli je to jediná písnička. To jsem viděl i u sebe, když na koncert přišli kluci, kteří celý koncert jen stáli, ale když jsme zahráli Sám, odjeli si to. Byli spokojení, večírek pro ně skončil, po koncertě si se mnou zašli pokecat.
Text: Jan Rochovanský
Foto: Instagram
