Tuto sympatickou brunetku mnozí znají jako energickou Skyler z nekonečné Ulice. V seriálu mluví napůl anglicky, při našem setkání mě tak překvapila její skvělá čeština. A ještě aby ne, poloviční Dánka Michelle Hansen totiž žije už od předškolního věku v Česku.
V seriálu Ulice hraješ už dvě sezóny. Vzpomeneš si ještě na svůj první natáčecí den?
Musím říct, že to hodně uteklo a na svůj první natáčecí den si určitě pamatuju. Byla jsem tehdy hodně nervózní. Texty jsem se učila měsíc dopředu, což mi teď přijde sranda, protože to není potřeba. Dodnes si vybavuji, jak se mi tehdy z nervozity klepala kolena. Ale všichni tam na mě byli moc milí, takže mi první natáčecí den zpříjemnili a já se tam cítila jako doma. Jsem moc ráda, že mohu být součástí tohoto zajetého týmu.
V seriálu si nahradila Saru Sandevu. Je to těžší naskočit za někoho do role než ji hrát od začátku?
Postava Skyler je těžší komplexně, protože je na první pohled negativní. Takže to, že po někom přejímám roli, bylo pro mě spíš druhořadé. Skyler totiž není Češka, takže mluví napůl česky a napůl anglicky, musím tak mimo jiné hodně dbát na přízvuk. Navíc jsem chtěla do postavy přinést něco nového. Sara totiž nějakou dobu v Ulici nebyla, takže za ten čas Skyler vyrostla a z teenagerky se stala ženou. Snažila jsem se načerpat co nejvíc informací o postavě, kterou byla kdysi, nastudovat si, jak se pohybuje, ale zároveň jsem se snažila v sobě najít něco ze Skyler, co bych mohla přinést do její dospělé verze.
Diváci bývají mnohdy kritičtí. Jak si přistupovala ke srovnávání se Sarou?
Musím říct, že mě těší, že jsem se k této roli dostala už ve věku, kdy jsem si sama sebou jistá. Vím, že když někdo o mně něco na internetu napíše, tak je to hlavně o té postavě. Že jsou to tedy hejty hlavně na Skyler. Dopředu jsem však byla nabrífovaná, že to přijde. Takže jsem tak nějak věděla, že i kdybych byla ze zlata, lidi budou naštvaní, že v Ulici nahrazuji mnohem známější herečku. Navíc si uvědomuji, kdo takové negativní komentáře píše. Tito lidé bohužel nejspíš nežijí svůj život nebo ho mají smutný. Jinak by neměli potřebu nadávat na internetu. S takovými lidmi spíš soucítím, i když s jejich jednáním samozřejmě nesouhlasím. Takže z toho nejsem špatná, ani se nerozčiluji.
Jak to máš s kritikou v soukromém životě?
Stejně tak jako v tom pracovním životě si ji neberu osobně. Jsem v tomto už uzemněná (smích). Především pak rozlišuji hejt, kritiku a zpětnou vazbu. Jsou to podle mě tři odlišné věci a podle toho k tomu přistupuji. Když mi někdo řekne konstruktivní názor, díky němuž se mohu někam posunout a zlepšit, znamená to úplně něco jiného, než když někdo nadává bez snahy tomu druhému pomoci.
Čekala si takový zájem veřejnosti, příznivců?
Pro mě to byl popravdě celkem šok. Díly jsme točily půl roku dopředu, to jsem žila v anonymitě. Když to šlo do televize, začala jsem si všímat, že mě lidé poznávají na ulici a ne vždy mi to bylo příjemné. Já jsem hodně anonymní člověk, ale vím, že to k mojí profesi patří. Jsem ale ráda, když se mohu setkat se svými příznivci, je to jako bych se potkávala se svými přáteli. Občas ovšem nastane situace, u které nevím, jak se k ní postavit.
Jaká třeba?
Například před Vánocemi jsem byla nakupovat dárky a přede mě se postavila paní, dala ke mně foťák a vyfotila si mě. Ještě se přede mnou na tu fotku dívala, jako bych tam ani nebyla. To jsem si trošku přišla jako v zoologický (smích).
Mile mě překvapilo, že máš hodně vřelý vztah k médiím…
To je pravda. Myslím si, že mít možnost komunikovat s veřejností je zkrátka dar, protože pak můžu mít hlas, který je slyšet. Důležité je však využít ten hlas k dobrým věcem. Beru tuto součást práce pozitivně, byť samozřejmě rozděluji média bulvární a seriózní. Obecně se ale snažím veřejně moc nemluvit o svém soukromí.
Jak jste si sedli se seriálovým partnerem Matyášem Valentou alias Frantou?
Matyáš je super. Potkali jsme se už na kamerovkách, na kterých to okamžitě zafungovalo. Je to inteligentní kluk a je s ním sranda. Stejně tak jsme si sedly s Eliškou Bašusovou, představitelkou Báry, s níž také často točím. Celkově mám radost za své kolegy.
Skyler je původem z Amsterdamu, ty jsi původně z podobného města, z Kodaně…
Teď tě musím zastavit. Já se narodila v Odense, ale snad všude je napsané, že v Kodani. Nicméně v Kodani a vlastně po celém Dánsku mám rodinu z taťkovy strany.
Takže za nimi jezdíš?
Občas jo, ale spíš jezdí rodina za mnou. Dánsko je přenádherná země, takže když nemám práci a je čas, moc ráda se tam vydám. Na druhou stranu je pravda, že když si mám vybrat, raději jedu za teplým mořem.
A jak tě ovlivnilo Dánsko?
Jak se to vezme. Většinu svého života jsem žila tady v Čechách. Jsem tu už od předškolního věku. Ale určitě mě ovlivnila výchova mojí mamky, která mi nezapomínala připomínat, kdo jsem, jaká je moje rodina v Dánsku. Je pro mě hodně důležité udržovat si v sobě vnitřní klid a pozitivitu v těžších chvílích, což je typické právě pro Dány. I když tam mají málo slunečního světla, dokážou si vytvořit svůj krásný domov a vřelý život k životu i k ostatním lidem, a také se umí radovat z maličkostí. Dánové jsou bojovný národ díky svojí historii, včetně vikingské éry, takže to v sobě mají zakódované dodnes. A právě tu bojovnost mám v sobě taky.
Jakým jazykem na tebe doma mluvili? A dorozumíš se dánsky?
Než se rodiče rozvedli a žili jsme tedy ještě společně v Dánsku, tak na mě doma mluvili česky, dánsky a anglicky, což je trochu šílený. Co se týče dánštiny, tu a tam rozumím, ale jako rodilý mluvčí už zdaleka nemluvím. Je to těžký jazyk. Všichni z mojí rodiny umí perfektně anglicky, takže s nimi konverzuji v angličtině.
A v Česku už chceš zůstat napořád?
V Čechách se mi hodně líbí, ale nemůžu s jistotou říct, že bych tu chtěla zůstat napořád. Trochu mě kromě Dánska lákají i jiná místa v zahraničí. Chtěla bych zkusit žít i jinde, ale teď to není na pořadu dne. Uvidíme, co život přinese.
V Ulici má velký vztah k Dánsku i tvůj kolega Daniel Bambas. Potkáváte se tam?
V Ulici se potkáváme, ale popravdě jsme si nikdy nepokecali. Nemáme tam žádnou dějovou linku, takže na sebe maximálně narazíme v hale anebo v maskérně. Když Dan točí, já mám pauzu a naopak. No, a musím se přiznat, že tuto informací vím až díky vašemu článku (smích). Ale přišlo mi to moc milé, když jsem zjistila, že má Dan k mému rodnému Dánsku tak blízko.
Ty si prý jednu dobu pracovala jako novinářka. Je to pravda?
Ano, je to tak. Šla jsem studovat literární vědu na Karlovu univerzitu, protože jsem chtěla být novinářka a spisovatelka. Ještě předtím na gymnáziu jsem měla jako předmět tvůrčí psaní. Doteď mě psaní moc baví a kariéra spisovatelky je u mě pořád v kurzu. Kdysi jsem měla i velkou vizi, že budu cestovat po Blízkém východě a podávat odtamtud zprávy. Ale nakonec jsem se během studia na UK dostala k práci novinářky, kdy jsem psala pro tituly mediálního domu Economia. Měla jsem na starost články ze zahraniční rubriky. Byla to pro mě obrovská škola a ze začátku mě to opravdu moc bavilo.
A potom?
Za nějaký čas mi došlo, že cesta za mým snem na Blízký východ vede přes roky práce od stolu a ta kreativita tam nebude taková, jakou bych si přála. Vždycky jsem chtěla práci, ve které se budu moct rozvíjet a kreativně vyžít. I když jsem měla nakročeno ke skvělé novinářské kariéře, rozhodla jsem se ze dne na den skončit. Navíc, jak jsem psala při vysoké škole, byla jsem přepracovaná. V jeden moment jsem dokonce vyhořela a odneslo to zdraví. Takže i kvůli tomu jsem se rozhodla radikálně změnit svůj život. Nějakou dobu jsem hledala, co mě nejvíc naplňuje, a zjistila jsem, že to je herectví.
Čím tě vůbec zaujal Blízký východ? To je celkem nezvyklé.
Ta myšlenka vznikla v době, kdy byl v Evropě celkem klid a tam se pořád něco dělo. Měla jsem pocit, že bych tam byla užitečná. Bylo by to dobrodružné a zároveň naplňující pobývat na místě, kde se píše historie. Lákalo mě to už jako malou. Na vysoké škole jsem se dokonce učila tři a půl roku arabsky. Teď už se na Blízký východ pracovně nechystám, ale ráda bych se tam někdy podívala, jsou tam krásná místa.
Tak to si tehdy myslela opravdu vážně, když ses učila i arabsky…
Hrozně vážně. Navíc arabština je druhý nejtěžší jazyk na světě. Je těžké si ho dostat pod kůži, abyste byli schopní číst zprava doleva, znaky jsou úplně jiné, mají velice složitý gramatický systém. Takže i když jsem se arabštinu pár let učila, znamená pro mě pořád velkou neznámou.
Vraťme se zpět k herectví. Nejsi tedy to klasické dítko, co chodilo do dramaťáků, když ses pro tuto cestu rozhodla až později?
Já se herectví věnovala už od malička. Chodila jsem na dramaťák, jezdila na letní hereckou školu a měla své herecké kouče. Herectví jsem se učila také v angličtině a němčině. Hrála jsem v divadle, ztvárnila menší role v televizních projektech a také točila reklamy, díky čemuž jsem se naučila hrát před kamerou. Nějakou dobu jsem dělala i modeling. Neznamenalo to tedy pro mě krok do neznáma. Hlavně v umění do toho musíte dát všechno, aby to mělo výsledek. Měla jsem štěstí, že to přišlo tak rychle potom, co jsem se rozhodla dělat herectví naplno.
Věnoval se někdo z tvé rodiny umění?
Moje maminka za mlada hrála v divadle a moc to milovala, ačkoliv se později věnovala úplně jiné profesi. Dědeček byl zase hodně talentovaný na hudbu. Umělecké geny mám tedy od nich. Jinak pocházím z dost intelektuální rodiny, ve které máme hlavně doktory a právníky.
Co říkali tvoji blízcí na rozhodnutí stát se herečkou?
Rodina mi vždycky kladla na srdce, že je důležité mít vzdělání. Nicméně mamka vždycky, když viděla, že mám pro něco velké zapálení, tak mě v tom podporovala. Stejně tak tomu bylo i v mém rozhodnutí pro herectví. A myslím si, že jak jsem si byla tím i sama sebou jistá, podpořila mě zároveň také moje rodina.
Kromě herectví se věnuješ také hudbě. Dokonce jsem četla, že se chystáš vydat píseň…
Měla jsem teď hodně práce, takže jsem se soustředila jen na hraní. Písnička původně měla vyjít do konce loňského roku, ale nestihla jsem to. Hodně se snažím řídit svými pocity, tak jsem to nechala být. A teď už mám v plánu se na to opět vrhnout. Ale ještě než vydám svou píseň, chci pustit do světa nějaké covery, abych věděla, jak na to lidi budou reagovat.
A jaký hudební styl od tebe můžeme čekat?
Dřív jsem hodně zpívala jazz. Ale nebyl by to bohužel šálek čaje pro každého. Takže bych chtěla dělat pop, který by byl jazzem alespoň trochu ovlivněný. Líbí se mi styl zpěvaček Dove Cameron a Amy Winehouse. Přijde mi, že tady v Česku není interpret, který by touto cestou šel, takže bych se mohla alespoň lišit.
Věnuješ se herectví, hudbě… neuvažovala si o muzikálu?
Nejsi první, kdo se mě na to ptá (smích). Teď mě to neláká, ale kdyby časem přišla nějaká zajímavá nabídka, tak bych se tomu nebránila. Momentálně bych to ale určitě nestíhala.
A chodíš do divadla jako divák?
Chodím a moc ráda. Ale spíše navštěvuji činoherní představení než muzikály. Asi bych to měla napravit (smích). Nejblíž mému srdci bývají inscenace, které se hrají na Nové scéně Národního divadla. Jinak se třeba s radostí zajdu podívat do Divadla na Vinohradech nebo Na Zábradlí.
Co jinak ráda děláš ve volném čase?
Moc ráda trávím čas se svými přáteli, se kterými někdy vyrazíme na jógu, jindy zase jedeme na výlet. Celkově ráda sportuju, běhám v přírodě. Musím se přiznat, že i když mám volno, tak se věnuju kreativním činnostem, jako je zpívání a psaní. Moc nerozlišuju volný čas od toho pracovního, opravdu mě to hodně baví.
To je super, že jsi tak aktivní! Odpočíváš vůbec někdy?
Jasně, občas si jako každý taky ráda lehnu na gauč a něco si pustím. Naposledy mě zaujal seriál Ginny a Georgia a hlavně Big Little Lies, který mimo jiné pojednává o ženské síle. I když není nejnovější, moc se mi líbil a navíc je famózně zahraný.
Text: Michaela Rochovanská
Foto zdroj: Instagram Michelle Hansen, Archiv TV Nova
