Michaela Zemánková je známá hlavně coby uhrančivá kouzelnice Morgana z muzikálu Excalibur, který se hraje již od roku 2003 v divadle TaFantastika. V poslední době ji můžeme pravidelně vídat na TV Public, kde s kolegyní Irenou Máchovou moderuje pořad Top Art. O jejích dalších zajímavých aktivitách, zálibách a projektech se můžete dočíst v našem rozhovoru.
Jak jste se dostala k divadlu a byl to váš sen už od dětství?
Jsou herci a zpěváci, kteří to chtějí dělat od mala, chodí na všechny ty kroužky, jako dramaťáky a podobně. A pak jsou herci a herečky jako já, kteří vlastně chtějí dělat pořád něco jiného a pak je to najednou dostane. A to jsem byla já. Vždycky jsem chtěla být výtvarnice nebo sochařka. Kreslila jsem, chodila do keramičáku. Moje babička byla malířka, ve světě docela známá, takže vždycky mě to táhlo spíše k tomuhle. A samozřejmě tanec – chodila jsem do baletu. S mým strejdou, sochařem, jsme jednou někde seděli a já jsem říkala, že půjdu na DAMU, až budu velká. On mi špatně rozuměl a říká:“Prosímtě, na konzervatoř, tam tě nevezmou.“ Já jsem do té doby o konzervatoři ani moc nevěděla. Byla jsem z toho Mníšku pod Brdy a najednou v osmičce jsem si řekla, že půjdu na tu konzervatoř, protože mě to zajímalo, vždycky jsem se předváděla, ale nikdy jsem k tomu úplně netíhla. No a pak jsem se připravovala a vzali mě. Když jsem přišla do prváku, tak jsem si myslela, že mám vyhráno, že jsem nejlepší herečka na světě a že všichni na mě čekají. A tam jsem teprve pochopila, že když se člověk na tu školu dostane, tak to je sice trošku výhra, protože těch lidí se tam hlásí hodně, ale že to je teprve začátek dřiny. Brzy mi spadl hřebínek a začala jsem makat. Takže tohle je moje krátká cesta k herectví.
Vím, že na začátku jste hrála v Semaforu. Jak na něj vzpomínáte?
Já jsem se do Semaforu dostala opět náhodou. Moje nejlepší kamarádka Oldřiška Rajnošková tam šla na konkurz. Byly jsme v té době ve čtvrťáku a ona mě přemluvila, abych ji šla doprovodit. Tak jsem šla a byl tam náš korepetitor ze školy, s kterým jsem v té době zpívala. Říkal:“Jé, Míšo, to je super, že tu jsi, pojď, zazpíváme Dusno a těžko!“. Tak jsem zazpívala a Oldřišku nevzali, mě ano. A vzpomínám na Semafor hrozně hezky. On má poetiku a pan Suchý je osobnost – co dokázal je neuvěřitelné. Všichni se tam ke mně vždycky hezky chovali. Od garderobiérek, přes pana Suchého, Jitušku Molavcovou. Nikdy jsem tam neměla pocit nějaké práce, vždycky jsem se tam chodila spíše bavit a užívat si to. Jezdili jsme zájezdy, takže jsem poznala všechna města v Čechách, což bylo také hezké. Poznala jsem tam Zlatku Kinskou, se kterou jsme se potom sešly ještě v TaFantastice, a která mě spoustu věcí naučila. Já jsem za sebou tehdy nic kromě té školy neměla a ona si mě vzala pod křídla. Třeba se mnou 3 hodiny seděla a učila mě druhý hlas. Zlatce za to moc děkuju.
Jak dlouho jste v Semaforu byla?
4 roky.
Která role je vaše srdeční záležitost?
Teď mám třeba ráda Sáru z inscenace Do židů. Ona je hodně specifická, trochu jako Lara Drift. Ale určitě Morgana, v jejím vývoji, a v tom všem, co můžu divákům v těch 3 hodinách nabídnout, si myslím, že má největší přesah. Můžu ze sebe ukázat všechno a ta role není plochá.
Takže je pro vás Morgana (Muzikál Excalibur) životní role? Co pro vás znamená?
Doufám, že životní role to není, protože mi je 29 let, takže bych ráda ještě nějakou podobně pěknou roli dostala. Já Morganou, jako velkou rolí, začínala. Je známé, že v Semaforu jsou mladé holky proto, aby byly pěkné a uměly trochu zpívat. Jako křovíčko. Byly to všechno samozřejmě krásné role, ale nic velkého. Ono začínat Morganou, takovou obrovskou rolí, je na jednu stranu úžasné, na stranu druhou je to strašná zkouška. Aby se z toho ten člověk nezbláznil, aby nezačal být namyšlený, pyšný, nemyslel si, že takovéhle role mu budou chodit pořád, protože takových ženských rolí je opravdu málo. Morgana jsem v něčem já. Já si na jevišti vybíjím své démónky. Nedávno jsme se o tom bavili s Viktorem Dykem, který o svých negativních rolích říká to samé. To jsou právě ty očistce – člověk si to nemusí vybíjet v rodině a před kamarádama, ale může na jevišti. No a miluju jí. To je role, která se nedá nemilovat.
Muselo být těžké obstát v konkurenci Lucie Vondráčkové a Lucie Bílé.
Já jsem to tak tenkrát vůbec nebrala. Spíš to pro mě byla výzva, že tam mám Lucku Vondráčkovou, která se vždycky chovala hrozně fajn. Pak do toho nastoupila Lucka Bílá, kterou já považuji za takovou svou starší ségru. Lucka, když má někoho ráda, tak to dává hodně najevo – a mě se stalo, že mě ráda má. Pracovat s ní jsem brala jako velkou školu. Žádný konkurenční boj nebo starost jestli obstojím. Myslím si, že diváci jsou dvojí. Buď takoví, kteří chtějí jít na hvězdu a ať budu sebelepší, tak mě stejně nevezmou. A nebo takoví, kteří chtějí vidět dobrý výkon a je jim v podstatě jedno, jestli je to neznámá Míša Zemánková nebo strašně známá Lucka Bílá. A pro tyhle diváky já samozřejmě hraji, protože ty druhé stejně nepřesvědčím, pokud nebudu mít jméno.
V divadle jste si vyzkoušela i asistenci režie v představení Němcová.
Ano. Němcovou režíroval můj životní partner, Jiří Pokorný, který tam režíroval už předtím Obraz Doriana Graye. Spolupracuje s asistentkou režie Darinou Korandovou, o které bych řekla, že je tady asi nejlepší. Dělala třeba s Petrem Léblem v divadle Na Zábradlí a s podobně velkými režiséry. Darinka měla Na Zábradlí rozezkoušenou ještě jinou věc a aby se to stíhalo, tak mi řekla:“Hele, já vím, že ty to zvládneš, protože znám tvoje schopnosti a ty zase znáš Jiřího. Budeme to dělat na půl.“ Takže jsme to dělaly na půl, s tím, že už bych nikdy asistentku režie dělat nechtěla. Musí mít neuvěřitelné nervy, protože musí uklidňovat režiséra, herce, a já jsem to měla ještě těžší v tom, že jsem přímo v tom představení hrála. No a dělat asistentku režie svému životnímu partneru, je složitější, protože někdy to tam jiskřilo trošku víc, než by mělo Ale určitě úžasná zkušenost..
V poslední době vás můžeme pravidelně vídat i v televizním pořadu Top Art. Jak jste si sedla s kolegyní Irenou Máchovou?
Fatálně. My jsme se znaly už předtím. Já jsem si ji pamatovala ještě ze seriálu, kde hrála, ale to jsme se neznaly osobně. Potkaly jsme se až v muzikálu Kladivo na čarodějnice, kde ona hrála Lízl a já jsem hrála Zuzanu nebo Hraběnku. Nijak moc jsme se tam nevídaly, paradoxně jsme spolu hrály snad jenom dvakrát, většinou jsem měla štěstí na jiné alternace. Pavel Holý, který napsal k tomuto muzikálu hudbu, přišel s tím, že bude dělat pořad o divadle na TV Public, coby režisér a dramaturg, a že nás dvě tam chce. Takže jsme se všichni dohromady sešli a my dvě jsme si sedly natolik, že teď už spolu chodíme na víno, telefonujeme si, i když nemusíme, a myslím si, že už to není jenom kolegyně, ale i hodně dobrá přítelkyně. Jsme každá hodně jiná, takže se doplňujeme. Irena je ta připravená a klidná, a já jsem to „pako“, které dělá rozruch.
S Irenou jste nedávno natočila film Na život a na smrt.
Vybral si nás kameraman a režisér Radek Wolf, který pracuje na TV Public jako externista. Jednou, když s námi točil, nám řekl, že bude točit „filmeček“. My jsme si myslely, že to bude nějaká pětiminutovka, takže jsme na to kývly a on nám poslal scénář. Byly jsme z něj nadšené, protože je napsaný podle jedné divadelní hry. Je to hodně artová záležitost o dvou dívkách, které pojí minulost. Víc bych k tomu neřekla, ať se na to každý podívá. Je to hodně zamotané a rozhodně zajímavé.
Takže v téhle době to jde do kin.
Mělo by. Pokud by to vyšlo, tak to budou kina typu Mat nebo Evald. V Multiplexu to rozhodně nebude.
Na konci letošní sezóny jste v Rarachu premiérově uvedli inscenaci Do židů.
Málokdo dnes ví, že v Libni bylo židovské ghetto, které smetla potopa. My jsme to původně měli dělat právě v Libni, kde jsme dostali prostory, ale nedostali jsme budovu a open air to hrát nešlo. Takže Mezery s.r.o. sehnaly neuvěřitelný prostor Rarach v Bubenči. Mezery tam už předtím dělaly Vodu. Je to vlastně takový neopunk o zmizelé židovské Libni. Je to hra o paměti. O tom, že místa mají paměť a že každé si pamatuje, co se tam stalo. Já, jakožto jakýsi posel z vesmíru, přilétám na planetu Zemi, ale „seknu“ se v čase, takže můj vesmírný koráb zakotví trošku jinde. Dohledávám tam zmizelé duše židů, kteří tam zemřeli. Jejich duše jsou zakuklené do bezdomovců, feťáků, zbohatlíků a já se je snažím přimět, aby si vzpomněli na svoji minulost a aby se očistili od toho hnusného života, který teď žijí.
Nedávno jste tedy měli premiéru. Jací byli premiéroví diváci?
Premiéra je vždycky tak trochu „suchá“. Premiéroví diváci jsou vesměs známí nebo novináři a my většinou buď přehráváme nebo nedohráváme – to je známá věc. Ale těch dalších 5 představení bylo super, protože přišlo dost lidí – na to, v jakém je to prostoru, a že o tom nikdo nevěděl. Kritiky i názory diváků jsou velmi pozitivní, což nás těší, protože nás to všechny baví.
Jednou jste se zmínila, že byste ráda zpívala s vlastní kapelou. V jakém stádiu je to dnes?
Je to stále ve stádiu zrodu. Já mám svou učitelku zpěvu Ludmilu Vavrečkovou, která mě učí normální zpěv. No a potom jsem si našla jednoho „blázna“, jmenuje se Karel Heřman, a bude mě učit trošku jiný zpěv, což nebudu zatím nijak přibližovat. Až se ten zpěv naučím, tak ta kapela bude. Chci mít něco jiného, než tady je. Myslím si, že rocku a popu je spousta a já nebudu lézt do zelí lidem, kteří tady už na tom makají a dělají to dobře. Radši si budu dělat něco trošičku jiného, co tady chybí.
Občas vás vídáme i v roli fotomodelky. Jaký je váš vztah k focení a k tomuto druhu umění vůbec?
Focení miluju. Já fotit neumím, což mám po své mamince a babičce. Má sestra, fotografka, je naopak velmi šikovná a bere mě jako své pokusné zvířátko. Kdykoli se učila na zkoušky do školy, když ještě studovala v Písku, tak mi řekla. Takže já už jsem běhala nahá po louce s růžovými křídly, nebo jsem dělala stojky v zimě ve sněhu, takže jsem v tomto směru opravdu ostřílená. A baví mě to. Dělám to ráda, protože je to kus herectví. Myslím si, že každá dobrá fotomodelka musí umět hrát. Holka, která je krásná, ale nemá na té fotce ducha, nikdy nemůže uspět. Myslím, že bez toho to nejde. Ale pro mě je to jen příležitostné – fotím pro kamarády, když potřebují. Rozhodně se tím neživím.
Takže postavu si nehlídáte?
To opravdu ne! Hlavně v době retuší, i když já jejich zastáncem rozhodně nejsem, protože bych nerada vypadala jako vosková figurína. Ale vždycky se to dá vyfotit tak, aby se nedokonalosti zakryly – to je všechno o fotografovi.
Kde, jak a s kým si Michaela Zemánková nejlépe odpočine?
Určitě s rodinou a s přáteli. Mám velkou vazbu na svou rodinu – na své tři sestry, mám díkybohu oba rodiče, a na svého muže, kterého počítám také do rodiny. Ale nejlépe si odpočinu sama se sebou. V lese.
Text: Veronika Nováková
Foto: Veronika Nováková, Publictv.cz
