Jan Hrušínský je principál, herec a režisér v jedné osobě. Oslaví již desáté výročí svého divadelního podnikání. Ke kulatému výročí své divadelní společnosti momentálně přichystal dvě zajímavá představení. A naše příjemné povídání se ubíralo právě tímto směrem.
Jste principálem, hercem a režisérem. Co vás baví nejvíce?
Mám rád divadlo jako takové. V podstatě všechny profese, které jste zmínila, se vzájemně doplňují a prolínají. Jsou chvíle, kdy je mi moc dobře na jevišti, stejně tak jsou chvíle, které miluju, když můžu s kolegy vytvářet představení jako režisér a producent.
V únoru jste nastudoval inscenaci Jeppe z vršku, v níž kdysi účinkoval váš otec. Neměl jste vůbec touhu po něm postavu tzv. převzít?
Před deseti lety jsem koketoval s myšlenkou si Jeppeho zahrát, ale přišly jiné tituly. Když na Holberga (autor hry, pozn. red.) uzrál čas, byl v divadle Radek Holub, který se mi zdál pro tu roli ideální. Protože jsem Jeppeho viděl jako malý kluk, měl jsem inscenaci v paměti a byla to pro mě srdeční záležitost. Tehdy ji režíroval Jaromír Pleskot a já jsem rozhodně nechtěl vycházet z jeho koncepce, ale chtěl jsem na ni navázat. Navíc Radek Holub, který hraje Jeppeho, je herec jiného naturelu, než byl můj táta, tudíž jsem vycházel z daných možností hereckého souboru Divadla Na Jezerce.
Jak se vám líbí podání Jeppeho Radka Holuba v porovnání s vaším otcem?
Jsou to poměrně rozdílné bytosti. Nechtěl bych se stavět do role kritika, od toho jsou tady jiní. Nicméně jsem Radkovi velmi vděčný za jeho vnímavost a ochotu spolupracovat, což už jsme si vyzkoušeli na jiných představeních, jako je např. Charleyova teta. Dělá se mi s ním báječně. Vždy mu vysvětluji svou představu, jak bych tu roli viděl, když bych ji hrál já a vždycky se nějak shodneme a dojdeme k nějakému konsenzu.
V této komedii režírujete jak svou manželku Miluši Šplechtovou, tak svou dceru Kristýnu Hrušínskou. Jak se vám režíruje vlastní rodina?
Já to tak vůbec neposuzuju. Jakmile překročíte práh divadla, jsou to pro mě kolegové. Požadavky jsou stejné, jako by to hrál jiný herec. Výhoda je však v tom, že jsme rodina a víc si tak rozumíme. Každopádně zrovna se souborem z Jeppeho se známe natolik, že tam nejsou patrné rozdíly, co se komunikace týče.
Vaše mladší dcera Bára dělá v divadle uvaděčku. Nechtěl byste z ní mít rovněž herečku?
Víte, to nezáleží vůbec na mně. Bára po tom trošku taky pošilhává. Zatím je studentka, vystudovala střední uměleckou „průmyslovku“, teď studuje cestovní ruch na vysoké škole. Až ji dokončí, uvidíme, co bude.
V divadle účinkují jak herecké osobnosti, tak začínající mladí herci. Podle čeho a kde vybíráte do titulů mladé tváře? Pokud vím, herecké konkurzy Jezerka nevyhlašuje…
Teď jsme dělali konkurz, který však nebyl pro veřejnost, na roli Kateřiny do muzikálu Já, Francois Villon. Vytipovali jsme si tam dvanáct hereček, které jsme oslovili, a deset z nich se konkurzu zúčastnilo. Vybrali jsme Petru Vraspírovou, která nás nejvíce oslovila, když zazpívala písničku Summertime, to nám spadla čelist. Samozřejmě se snažím mít přehled, jací herci vycházejí ze škol a hostují v různých divadlech. Podle toho, kdo se hodí do které role, dáváme nabídky. Upřednostňuji samozřejmě herce, kteří s námi chtějí spolupracovat dlouhodobě. Zatím v tomto směru máme nabídek ze strany herců více, než kolik můžeme uplatnit.
Zmiňoval jste muzikál Já, Francois Villon. Proč jste se vrhnul do jiného žánru, než je klasická činohra?
Měl jsem poměrně úzký vztah s autorem libreta – panem Jiřím Hubačem, který byl autorem filmu, ve kterém jsem kdysi začínal. Viděl u nás všechny naše premiéry, byl tedy čtyřiadvacetkrát na našich představeních, a na tom pětadvacátém, na kterém se podílel, bohužel nebude, jelikož loni zemřel. Stejně tak autor textu a básník Pavel Vrba.
Proč zrovna Francois Villon?
Text mi nabídnul sám pan Hubač, a to speciálně pro Jezerku. Já jsem ho přijal, protože mě oslovilo téma, které má v divadle zajisté své místo. Již bylo několikrát výrazně zpracováno, namátkou uvedu třeba Voskovce a Wericha či hru Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem, která byla určitou, bohužel krátkodobou senzací v dobách komunismu. Ještě před premiérou či těsně po premiéře, teď si nejsem jist, byla inscenace zakázána, ale zapsala se do dějin divadla. Myslím, že to je téma, které na jeviště právem patří.
Máte v budoucnu v plánu uvádět i další muzikály?
Určitě se nechceme tvářit jako muzikálové divadlo, tím nejsme. Zjistil jsem, že je to velmi obtížné a komplikované. Museli jsme divadlo dovybavit, rozšířili jsme zvukový a světelný park divadla. Herce jsme vybavili nejnovějším modely mikroportů od firmy Sennheiser, tedy tím nejlepším, co na trhu je. Navíc hudba Ondřeje Brzobohatého je tak nabitá energií, že si zaslouží všechno, co jí náleží.
Spolupracujete s jednimi z našich nejlepších režisérů. Jaká spolupráce vám však byla nejmilejší?
To bych si takto netroufal tvrdit. Oslovil jsem celou řadu režisérů, protože je mám rád a vážím si jejich práce. Jsem šťastný, že tu nabídku přijali a že tu s námi pracovali. Mnozí považují Jezerku za své domovské divadlo, za což mám samozřejmě velkou radost a doufám, že tomu tak bude i nadále.
V posledních inscenacích Jezerky jako herec neúčinkujete. Už vás hraní omrzelo?
Mě hraní stále zajímá a baví, ale přišel jsem ke zjištění, že když se má práce dělat pořádně, není možné sedět na deseti židlích. Můj hlavní zájem je, aby divadlo mělo určitou tvář a bylo přitažlivé pro diváky. To považuji za nesmírně důležité, byť jsem si vědom, že v současné době převládá v uměleckých kruzích tendence dívat se na diváka z vrchu a s despektem, a více hledět na umění věci samé, než aby to bylo umění pro lidi. Na Jezerce je to jinak. Tady platí, že divadlo bez diváka nemá smysl.
Text: Michaela Rochovanská
Foto: Michaela Wenigerová, Divadlo Na Jezerce
