Rocková diva Věra Špinarová patří mezi stálice naší populární scény. Svým hlasem ozdobila nejedno koncertní turné. Nyní se znovu chystá na hudební pódia společně se zpěvačkou Petrou Janů. Co prozradila o svých začátcích a plánech do budoucna, se dočtete v našem rozhovoru.
Poprvé jste stála na jevišti, když ostravská televize vysílala pořad o začínajících zpěvácích. Kdo vás tenkrát do soutěže přivedl?
Přečetla jsem si to v nějakém časopise a sama se přihlásila. Naši o tom vůbec nevěděli. Bylo to v kulturním domě v Porubě a vím, že jsem zpívala svou vlastní písničku. Tenkrát mě doprovázel orchestr Ivo Pavlíka, který mi půjčil velkou elektrickou kytaru, a já na ni neuměla vůbec hrát. I když jsem tehdy nevyhrála a skončila druhá, všimli si mě členové ostravského rozhlasu a tím to všechno začalo.
A co bylo dál?
Dostala jsem nabídku od skupiny Flamingo, abych s nimi hostovala. To jsem ještě chodila do osmé třídy. Pak v patnácti, šestnácti jsem začala více koncertovat. Často jsme hráli v Německu po klubech nebo na lodi, to byla opravdu dobrá škola, vidět ty vynikající muzikanty. Člověk musí hodně zpívat, aby zjistil na sobě a těch lidech, co nejvíce funguje. Udržet totiž publikum na jedné struně, je strašně těžké, a to se nenaučíte jen tak od stolu.
Velkou část svého života jste prožila v Ostravě. Proč jste se nikdy nepřestěhovala do Prahy?
Narodila jsem se v Brně, ale už od sedmi let bydlím v Ostravě. Nedám na ni dopustit. Měla jsem tady celý život zázemí, rodinu, kapelu a je tu i televize a rozhlas. Neviděla jsem důvod, proč jít do Prahy. Mohla jsem to udělat mockrát. Nabídky byly, ale pro mě vždycky vyhrála Ostrava. Jsem ráda, že to tak zůstalo.
Nekomplikovalo to někdy vaši práci?
Myslím, že ne. Někdy si říkám, že není důvod, aby byli všichni v Praze. Ne zrovna ti, kteří jsou tolik vidět, jsou na tom tak dobře. Jestli si někdo myslí, že je někde furt vystrčený a pak na něj přijde dvacet lidí, o tom to není. Je to spíš o tom, jak dobře vykonáváte svou práci. Pro mě je každé vystoupení relax, těším se, až si s lidmi zazpívám a zablbnu. To je pro mě velká pohoda.
V minulosti jste spolupracovala s vašimi životními partnery, především s bývalým manželem Ivo Pavlíkem. Nyní vyrážíte na turné se synem Adamem. V čem vám společná spolupráce pomáhá?
Začínala jsem docela brzy, takže pro mě byl Ivo Pavlík normálně pianista a kapelník. Později se to vyvinulo, stal se mým manželem a narodil se nám syn Adam. On je skvělý muzikant po tátovi, takže jsem za to strašně ráda. Spoustu věcí zařídí, je vlastně i můj manažer. Stal se z něj takový workoholik. Baví ho to, akorát mě prosí, abych zpívala co nejdéle. Já bych nejradši zpívala do sta let, ale to asi nebude možné (smích).
Stalo se vám někdy, že jste se během práce pohádali?
Ne, my se vůbec nehádáme. Momentálně je to prostě ideální, já si nemůžu na nic stěžovat. Víte, přála bych všem zpěvačkám takové skvělé syny a dcery. Adam je super, perfektně se o mě stará.
Za vaši kariéru jste zažila vzlety i pády. Proč jste to nikdy nevzdala?
Já jsem to nevzdala, protože zpívání miluju. Někdy třeba chcete a ono se vám to najednou vymkne z rukou. Nejsou kolem ti správní lidé, kteří by to s vámi mysleli dobře. To je prostě jedno k druhému, já jsem za to vděčná, že to bylo takové nahoru dolů. Když to šlo dolů, tak vás to zas nakoplo a vy jste šla zas nahoru. Věřte tomu, že nahoru jdete mnohem hůř. Dolů jedete, jen to hvízdne (smích).
Kdo vám v té době nejvíce pomohl?
Musela jsem si pomoct sama a dát si to v té hlavě nějak do kupy. Asi jsem si to musela zažít, i kdybych nechtěla. Někdy jsem byla nemotivovaná a už toho zpívání bylo hodně. Bylo to také dané dobou. My jsme byli zvyklí na jiný systém a po revoluci přišlo něco jiného. Za komunistů začaly takové undergroundy a vyrojila se spousta jiných zpěváků. No a já jsem si dala velkou pauzu. Potom to bylo těžší se vrátit, ale jsem zpátky.
S kapelou stále koncertujete a objíždíte řadu menších i větších měst České republiky. Co vám takové vystupovaní dává?
To bych vůbec nerozdělovala, jestli to je někde horší nebo lepší. Já v tom rozdíly nedělám. Přijedu kamkoliv, když splní technické podmínky. Mám to štěstí, že lidi na mě hodně chodí. Mají mě rádi a já je. Je to vzájemná symbióza, a proto to má takovou atmosféru.
V příštích dnech se již podruhé chystáte na turné se zpěvačkou Petrou Janů. Proč jste se rozhodly ho zopakovat?
Ten zájem byl v minulém roce opravdu veliký. Od listopadu do prosince navštívíme několik českých měst. V tuto chvíli jsou téměř všechny vstupenky vyprodané, proto jsme pro naše fanoušky uspořádaly ještě jeden koncert v pražské Lucerně a ostravském Gongu. Myslím si, že lidé, kteří byli vloni, můžou přijít znovu, protože to bude úplně o něčem jiném.
A na co se můžeme těšit tentokrát?
To bych zatím nechtěla prozrazovat. Není to tak, že bychom se s Petrou Janů zvaly navzájem. Jsou to dvě samostatná vystoupení a každá z nás má svou vlastní kapelu. Je to vlastně tříhodinový koncert, kde každá zazpíváme hodinu dvacet, a na konci zazní naše společné hity. Tentokrát budou všechny písničky zaranžované smyčcem a doprovázet nás bude Janáčkova filharmonie Ostrava.
Pro většinu umělců je Lucerna osudová. Co znamená pro vás?
Já Lucernu miluju, je skvělá. Má prostě zkrátka něco do sebe, je tam cítit duch těch velikánů, kteří tam zpívali nebo vystupovali. Myslím si, že ji mají rádi všichni zpěváci a kapely. Ta atmosféra je tam úžasná.
Máte nějaké hudební plány do budoucna?
Určitě bychom se chtěli příští rok kouknout na nové věci a začít připravovat nové cédéčko. Bylo by to k mým pětašedesátinám, takže na to máme ještě dva roky. Samozřejmě bychom k tomu uspořádali pár koncertů nebo nějaké turné. Možná se tím rozloučím s kariérou, ale kdo ví, co bude.
Text: Michaela Wenigerová
Foto: Lenka Hatašová, archiv Věry Špinarové