Švandovo divadlo na Smíchově nabízí divákům na letní večery oddychovou vztahovou komedii Biomanželka Michala Viewegha, plnou všeho, co všichni důvěrně znají ze svých domovů. Muž a žena se možná nemohou chápat, rozhodně bez sebe ale nemohou žít.
Již druhým rokem uvádí smíchovské Švandovo divadlo divadelní adaptaci zdánlivě humoristického románuMichala Viewegha – Biomanželka. „Zdánlivě humoristický román“ je totiž pro tuto předlohu možná nejtrefnější označení.
Pojďme se chvíli bavit o samotné předloze, která – jak se zde ukazuje – je pro úspěch celého představení stěžejní. Kniha sama o sobě totiž vyvolává mnohé rozpaky, krčení ramenou a škrábání hlav nejednoho čtenáře. Kde je ten Michal Viewegh, na kterého jsme byli zvyklí? Kde je autor Báječných let pod psa? Co se stalo s autorem, jehož knihy měly spád, pointu, dokázaly strhnout a zaujmout čtenáře? Biomanželka se totiž jeví pouze jako horkou jehlou narychlo spíchnutý výkřik ukřivděného muže – spisovatele (není to až trochu komické?) – a za jejím vydáním se nedá hledat nic jiného než zisk. Nedivila bych se, kdyby pan Viewegh ve frontě na fast food došel k pokladně a řekl: „Platit? Moment, nemám u sebe hotovost, počkejte chvíli, napíšu román…“
Vraťme se ale k divadelnímu zpracování, kterého se ujal režisér Dodo Gombár, a které celou „věc“ povznáší do podoby lehce stravitelné a „rozžvýkatelné“ divákem. Inscenace velmi mile překvapí nápaditostí, s jakou je naservírovaná.
Největším kladem a nejvýraznějším rysem představení jsou rozhodně skvělé herecké výkony. Dá se říct, že představení stojí výhradně na nich – na brilantně podávaných replikách. Když pomineme předlohu, herci působí na jevišti jako dobře sehraná parta, která se navzájem drží, komunikuje spolu a doplňuje se. Hlavní role, tedy spisovatel Mojmír (Filip Čapka), biomanželka Hedvika (Petra Hřebíčková) a Dula (Kristýna Frejová), jsou naprosto trefně obsazené.
Filip Čapka komunikuje s diváky
Filip Čapka se na jevišti pohybuje sebevědomou chůzí seladona ve středních letech a pronáší Vieweghova moudra a rádoby vtipné poznámky s lehkostí a nadhledem, na druhou stranu neopomíná komunikovat s diváky – drží si tak jejich pozornost a snad i získává sympatie. Vlastně bych řekla, že jde právě o to, zda divák dá přednost mužskému nebo ženskému pohledu na věc.
Čapkovi pomáhá posilovat mužskou ideologii „spoluhráč“ Vasil Fridrich, jehož protipólem a tedy tím neochvějným ženským principem zde je představitelka Duly, Kristýna Frejová. Dula je výborně propojená s biomanželkou Hedvikou blonďatou parukou – geniální nápad, kterému se nedá nic vytknout – naprosto jasný a srozumitelný symbol, který by nikde jinde než na divadle prostě nemohl posloužit lépe. Dá se říci, že Dula je právě ta postava, které dal režisér Gombár otěže do rukou a která tak kočíruje celé tempo příběhu, provází dějem a vstupuje, kdykoli se jí to hodí.
Tím se dostáváme k tomu, jak je celá inscenace vystavěna – román zde není klasicky odvyprávěný od začátku do konce, což je velmi funkční, protože tím opět povznáší jinak nudně, klasicky vystavěnou předlohu. Ta se tím pádem stává zajímavější a šťavnatější, než ve skutečnosti je. Ve Švandově divadle se rozhodli stavět na situaci prvního těhotenství Hedviky – slouží jako základní kámen, na který se vrší další a další cihličky příběhu a ke kterému se potom vracíme také na samém konci. Tím se kruh krásně uzavírá a příběh tak dostává úplně jinou, mnohem ucelenější a celistvější podobu, než je samotná knižní předloha.
Co napsat závěrem? Celý soubor Švandova divadla musel vynaložit neskutečné úsilí a prokázat velkou kreativitu a fantasii, aby z něčeho, jako je Vieweghova Biomanželka, vytvořil sympatické odpočinkové představení, jako stvořené pro letní večery ve dvou. Zkuste vzít do divadla svou drahou polovičku a u vína potom veškeré naťuknuté otázky probrat – kdo ví, zda v sobě právě Vaše manželka nakonec neobjeví své pradávné vlčí kořeny!
Text: Veronika Nováková
Foto: Alžběta Jungrová